Hlášení o změně psychického stavu

ještě JEDEN JEDINEJ svatební koláč a...
Minulý týden byl velmi náročný. Nemohlo za to jen totálně hnusně teplé počasí, které tak špatně snáším, ale i fakt, že na čtvrtek jsem dělala svatební koláče. Hodně. 7kg a 60rohových, to je dle mě na jednoho člověk hodně.
Ve středu to ještě celkem šlo. Ač bylo nechutný vedro a u neustále nahřáté trouby jsem chvílema kolabovala, z i pro mě nepochopitelných důvodů se mě stále držela dobrá nálada, poslouchala jsem Smash Mouthy, Garbage, sem tam jsem si pozpěvovala a za pět hodin se mi povedlo umotat dokonce čtyři dávky z celkových osmi, což bylo oproti mému odhadu, kolik toho zvládnu, skoro dvojnásobek.


Čtvrtek byl už mnohem horší. Když jsem někdy po druhé dorazila a honem jsem začala zadělávat těsto, po chvíli jsem vyřizovala ujišťovací telefonát ohledně času vyzvednutí. Jelikož jsem dorazila o dvě hodiny dřív než jsem myslela (na naší výpomoci na praxi nebyla práce, tak jsme šly domů), potvrdila jsem mámině kolegyni čas vyzvednutí na sedmou hodinu (původně byla domluvena sedmá, pak jí máma na moji žádost vyřídila, že to asi nestihnu, takže asi až tak v pátek...no, jsem rozhodně k pomilování ) a vrhla jsem se teda na koláče. Že ta sedmá je blbost mě napadlo hned ve chvíli, co jsem vyválela těsto, nakrájela ho a zjistila jsem, že mámina čerstvá jablečná povidla sice vypadaj jak nějakej průjmem lehce poznamenanej výkal (decentněji to už snad ani říct nejde ), každopádně v sobě maj takový kousky, že to nejde stříkat ani širší trubičkou, kterou jsem po chvíli vyzkoušela. Poté, co jsem se utkala s různými problémy,

se mi to nakonec povedlo dostříkat, umotala jsem zbejvající obě jablečné placky a myslela jsem, že tim horkem umřu. Ano, každý může být osvícen, po dohromady šesti hodinách práce mi došlo, že máme větrák. Na chvíli jsem tedy měla pocit, že už to snad půjde dobře. Na chvíli.
Pak dorazila Jana. Zatímco míchala makovou náplň, aby se nepřipálila (poměrně špatně formulováno, její "Jé, tady na tom kousku to nemám připálený " po mém mírně překvapeném pohledu doplněné "-protože tuhle část hrnce nemám na plotně..."), domotávala jsem zbytek jablečných koláčů, dávala jsem je péct a začla jsem zadělávat na další těsto. Když byla náplň dochucená a doředěná, Jana mi naplnila celou placku a já jsem jí zadala bojovej úkol ve spodní kuchyni - všechny už upečené koláčky rozdělit na jedntlivé kusy, obalit a navážit do každé krabice 1,5 kg od každého druhu. Když jsem domotala další placku, šla jsem se podívat, jak to jde. Pomalu, nicméně mě zarazilo něco trochu jinýho.
Jana mi totiž oznámila, že povidlových je MÁLO. Po chvíli nechápavého zírání a ještě nechápavějšího přepočítávání se mě zmocnil šílenej děs a honem jsem vyrazila zadělávat další těsto. V totální rychlosti jsem ho naplnila, umotala (za půl hodiny sama celý, nechápu, co v tý škole děláme, že motáme jednu placku ve čtyř hodinu ), upekla a razila jsem opět za Janou. Jelikož jsem teprve ale dodělala makový a chyběly mi teda ještě ty povidlový, nakonec jsem rezignovala a udělala jsem, čemu jsem se poslední hodinu snažila vyhnout - zavolala jsem mámině kolegyni, poníženě jsem se omluvila, že mám problém s troubou, jestli by nemohla přijet až tak v osm (to jsem i měla, ale nejednalo se o nic ohledně našeho sporáku ) a vrátila jsem se za Janou do kuchyně, která se ještě smála, jak mě slyšela mluvit. Mě ovšem po chvíli i ten sebemenší úsměv přešel. Tak si to tak nakráčim ke krabici s nápisem "Jablko", podívám se do "Povidla" a nějak se mi nezdá, jak se liší množství. Tak pokládám zásadní otázku, kvůli který vzápětí málem dostávám infarkt.
"Kolik je tady v těch jabkách?". Odpověď je prostá. "No dvě kila." No mě vomejou. Stačí mi chvilinka, aby mi došlo, kde se stala chyba při výpočtech a že mám všeho dost. Ne, nemám nahoře na lince vyválené, částečně už vykynuté těsto, které především není už z části naplněné povidlovou náplní, nehonila jsem se podlední hodinu jak idiot a HLAVNĚ jsem ze sebe před chvíli neudělala do telefonu idiota, co není schopnej splnit svoje závazky včas. Šok střídá směs převážně hysterie, vzteku a v legraci mířených výčitek, takže ve výsledku se sice směju, ale v podstatě mi tak není. Když pocukruju co můžu, vydávám se nahoru.
No nic, zmuchlávám zpátky nakynuté těsto (doufám, že i člověku, co v životě nepek, je jasné, že se to nemá dělat ), vyvaluju širší plát a vykrajuju rohové koláče. Čas se ovšem tak nějak hodně chýlí, pomáhá mi je zavazovat Jana a poslední plech vytahuju z trouby ve chvíli, kdy se snažím převléct do něčeho všude nezapatlaného, abych mohla koláče předat. Tak nějak bez kalhot nesu dolů horkej plech koláčů, když tu zazvoní zvonek. Moje okamžité "NE, já nemám kalhoty!" mi cuká koutky ještě ve chvíli, kdy jim otvírám branku a vedu je do kuchyně, kde Jana ještě dorovnává poslední rohové do krabic. Poté, co dostanu zaplaceno a za nimi se zaklapne branka, padám na postel a snažím se zotavit. Ač větrák pracoval na maximum, třicetistupňové vedro spojené s teplem z trouby a sporáku (zvláštní, ve snaze napsat "sporáku" jsem napsala "posráku", by mě zajímalo proč ) si mě stejně našlo a mně je poslední tak dvě hodiny už poměrně zle, bolí mě hlava, je mi špatně od žaludku a celkem bych si už sedla.
Když vyprovodím Janu, na etapy uklízím nepořádek v obou kuchyních. Na etapy proto, že vždycky něco uklidím a pak musim ležet, protože mě tak bolí hlava a chce se mi zvracet, že to není možný. Kolem desáté mám uklizeno.
Když asi v jedenáct podruhé zvracím, větracím komínkem ze střechy slyším, jak mi nad hlavou bouchá ohňostroj. Skvěle načasováno, no řekněte...