Basketbalový ples

"A absolutní vítěz vyhraje tuto úžasnou, krásnou a před vámi stojící-" (konečně UPDATováno)
Předevčírem (ano, na mě přímo neuvěřitelná prodleva ) jsme po věčnosti vyrazili s mámou, Slávkem, bratrem a Incikem vyrazili na Basketbalový ples, který se konal ve vedlejší vesničce. Můj zdravotní stav byl celkem nahnutý, takže jsem do svého doprovodného zavazadla hodila kromě metráku kapesníků, Anticolů a podobných blbinek i nosní kapky a už jsme se pakovali, že půjdem, protože původní plán byl, že nás máma hodí tam, pak pojede na nádraží pro Slávka a pak až poveze bratra a jeho doprovod. To mi bylo vzápětí, když jsem na sebe naházela oblečení, že jsem málem lehla horkem, vyvráceno maminkou s tím, že nejdřív pojede pro Slávka a pak nás tam až vezme , takže jsem zas lehce napruženě odešla, načež mi bylo řečeno, že ne, že nejdřív my a zaberem místa. Whůůsááá .
Dobře, namačkáni v autě (jak je to o třech lidech jde ) jsme se přepravili na místo, kde nás máma vyhodila a zase jela pryč. Po přesunutí do sálu, kde byli akorát tak pořadatelé a výhry do tomboly nám bylo jedním z pořadatelů sděleno, že na moji matku jsou rezervovaný všechny stoly na jedný straně sálu, tj. sedm z čtrnácti , takže jsme se zaprvé nemuseli vůbec tak hnát a zadruhý nám to, jakožto prvním příchozím, skýtalo úžasnou možnost vybrat si plac, takže jsme nakonec po (mém ) důkladném uvážení zapadli do rohu ke zdi a čekali na zbytek výpravy.
19:45, nic. 19:50, nic. 19:55, u dveří totální nával, dorazila půlka sálu . 20:15, bohatá kapela (dvoučlená ) nás vítá a začíná sérií k poslechu. Konsternovaně sedíme se zoufalým výrazem v očích, to je něco strašnýho. 20:42, dorazila máma s bratrem a Lídou, bratrovou (ex?)přítelkyní Lídou (vždy včas ). Pauza, přichází první série k tanci a Slávek mě nadšeně táhne na parket, na odpor není čas . Spouštíme rock'n'roll, což je z mé strany tak trochu katastrofální, protože jsme zatim brali jenom základní krok a dvě figury, takže ty jeho šílený figury stále nestíhám vstřebávat a spíš se ho jen stačim dobíhat. No jo, každej den není posvícení, že? (ještě, že to nebyla Posvícenská zábava ). Po jivu a ještě něčem se vracíme na místo, kde jsem zpovídaná, jaký to bylo. No, řeknu vám, to byste neřekli, jak dovede člověka zdeptat, když na někoho zoufale zkoušíte mluvit a on vás prostě NESLYŠÍ . O to hůř, když tohle prožíváte už čtvrtej den (přišla jsem krapet o hlas, jak jsem nastydlá).
Čas ubíhá, tancujeme, lejeme (alespoň já ) do sebe jednu Pepsi za druhou a bratr tasí foťák. No, uhejbat přece nebudu, ne? .
Společné foto, dle Lídinách instrukcí se máme ksichtit. Po následném shlédnutí jsme já a můj bratr nazváni suchary, protože jsme nic nedělali. Myslím, že v našich případech je termín "dělat ksicht" dost diskutabilní

Bratr si napravuje (popravdě řečeno dost nechutně ) reputaci a Lída pomáhá. Šmarja .

Kuk na Canon

Zombie hadr

Posunujeme se v čase dál, přichází jedenáctá hodina a s ní i dovednostní soutěž, do které se bez váhání přihlásil bratr i Lída. Na pódium vybíhá jakejsi lehce cinknutej típek, připravuje nás na zábavu a vyhlašuje, že "Absolutní vítěz vyhraje tuto úžasnou, krásnou a před vámi stojící popelnici!", zřejmě sponzorský dar od Služeb města Pardubic , takže radíme bratrovi, ať kouká vyhrát a díváme se. Po půl hodině se soutěž ovšem, oproti slibům komentátora, strhává alespoň pro nás nezúčastněné v absolutní nudu. Pak to ovšem konečně skončí s výsledkem, že zmíněnou popelnici opravdu vyhrál můj bratr . Vstáváme a ječíme, jak jen (hlavně já ) můžeme. Bratr nadšeně vbíhá na parket pro svou výhru, obkružuje s ní vítězné kolečko a zapadá na místo, kde už se mu vrháme na další cenu, perník ve tvaru basketbalového míče. Po chvíli kolování zbývá tohle, neváhám a fotím .

Druhá výhra ale taky stojí za to. Když bratr prohlašuje, že by dovnitř nelezl, protože takovej magor není, ohrnuju nad ním nos a do popelnice vesele lezu. Žel, je trochu malá, ale kdyby se ze záchodů za námi náhle vyvalila voda, jsem v pohodě .

Jsem ovšem vyhozena a do popelnice se stěhuje Lída, která to má dokonce i s projížďkou .


Přichází půl jedné a slíbená tombola. Já s Incikem jsme zakoupili modrá čísla 35, 88 a 42 (aspoň to by mohlo vyjít, ne? Odpověď na všechny otázky světa...) a čekáme. Komentátor, nametenější než byl předtím, ještě varuje ohledně jednoho típka, že všechno vyhrává a už s pomocí dvou holek začíná losovat. Čas ubíhá, výhry pomalu odchází, ve výsledku dokonce 15 z nich ke zmiňovanému típkovi (Otovi, poznávám ho z hospody, obsluhoval tam) a my stále nic. I am so depressed . A pozor, vyhrávají se papíry do tiskárny a máma vyhrála! . Bratr okamžitě vstává, startuje popelnici a jede s ní na parket, kde mu do ní pobavený přicmrdovač vhazuje papíry a vrací se zpět . Nakonec vyhráváme ještě jakejsi kalendář na tipování výsledků ve fotbalu (užitečné ) a tombola končí, ceny vydány. Ota zřejmě spokojen, vyhrál i hlavní cenu, poukázku na 1200,- Kč útratu na bowlingu. Já, respektive my, budeme mít štěstí v lásce . Ale to taky není špatný, ne? .
Čas ubíhá a najednou jsou dvě hodiny. Vyzývám ještě Slávka, kterej zůstal u stolu sám a evidentně se nudí, protože máma vezla popelnici a bratra s Lídou domů. Slávek ožívá, roztáčí mě na parketu a při polkovejch otáčkách mi začíná bejt pekelně blbě . Pak ještě jedna série a jedeme domů. Abych to shrnula: Nemoci se maj možná vypotit, ale nejsem si tak úplně jistá, jestli léčba na parketu je vhodnej způsob . Dobrou noc ;)