Tam někde v dáli...

...je nehorázná zima a Incik
19.2.2005
(doteď mi v blognutí bránil,říkejme mamince třeba zdravotní stav ) Za předpokladu,že chcete chápat některé moje komentáře, tak si přečtěte tohle (teda pokud jste tak už neučinili nebo nejste člověk co to zažil ) -----------------------
Ráno jsem značně nepřekvapivě (začíná to bejt tradice ) započala,radši nerozepisuju,no řekněme ne zrovna s dobrým pocitem od žaludku... Ač jsem vstávala někdy kolem půl sedmý,a to ještě ne dobrovolně , na nádraží jsem nedorazila včas (to už taky začíná bejt tradice - ještě že si to jakožto dáma mohu dovolit ) No,zatímco jsem stála na přechodu,pozorovala jsem Incika,jak mi jde naproti (v tý chvíli u přechodu mě najednou popadla taková,v tý chvíli velmi vtipná otázka,jak se bude tentokrát tvářit,až mu řeknu že je mi blbě - no,nicméně vzápětí udělal žaludek kotrmelec,takže mě smích přešel ) No,když jsme se dostali tak nějak na doslech,tak jsme se tak nějak uvítali (ano,zase jsem to zkonila )Jen by mě zajímalo, proč vždycky, když řeknu že je mi blbě, Incik "zmrzne" (no,evidentně né každej má rád obsah cizího žaludku na bundě ) No,pak jsme tam tak seděli na lavičce, kvůli čemuž bych se chtěla aspoň touto cestou omluvit,protože když to,že mám zavřenou pusu je jediný,co mi brání v .. ,jak to decentně říct , poblití, tak toho moc nenakecám Cesta autobusem byla moc fajn,protože jsme si celou dobu, až na dvě pro mě velmi slabý chvilky,kdy jsem závažně řešila otázku lidského blití a zírala jsem z okýnka, povídali o všem možným No,po vystoupení z autobusu jsem uplácala sněhovou kouli a jakože se trefim...no nic,dva metry sem,dva metry tam No,když jsme dorazili k Incikovi domů,tak pokud si dobře vzpomínám mi v ústřety první přeběhla Dášenka,která na mě sice štěkala a před mojí rukou zdrhala,ale co,není každej den posvícení ,že Pak jsme se přemístili nahoru do pokoje Incika a jeho sestry,kde jsem se s ní poprvé setkala...řeknu vám,tyhlety chvilky,kdy si člověk připadá jak exponát v zoo fakt nemám ráda No,tam jsme si na koberci předali dodatečně dárky a podobné dodatky () k Valentýnu... Já jsem dostala vlastnoručně vyrobenou bonboniéru (když mi Incik ukazoval postupnej vývoj toho obrázku nahoře tak jsem si musela přiznat že by mi mnohééém větší problém dělala výroba toho obalu /teda ovšem pokud by se dal ten obsah jíst,že - šikovnej člověk mého typu se nezapře /)
a krásně červenýýý No,pak jsme se už tradičně přesunuli k pc ,kde jsem nejprve šířila Moulin Rouge víru ( schválně jestli se k tomu Incik vůbec někdy dostane ) a pak jsme koukali na Jay a Silent Bob (nebo se to jmenovalo jinak? jediný co si pamatuju je příběh a fakt že tam každejch deset sekund někdo řekl fuck .. No,pak jsem byla ještě dodatečně představena rodičům a mohli jsme vyrazit na procházku (pokud to mám nějak časově proházený tak to shazuju na fakt,že jsem byla celou dobu v mlze ) První,čeho jsem si všimla poté,co jsme vylezli ze dveří,byla Incikova sestra nalepená na okně,no kde to sme No,pak jsme se vydali směrem (to po mě nechtějte ),přibližně někam TAM Když jsme došli někam hodně daleko (hlavně to dobře popsat ),tak jsme to otočili zpět,což se mi zdálo ocenil hlavně pes Pak jsme (hm,musim si otevřít Incikův blog,abych si vzpomněla jak to bylo popořadě - to už pěkně upadám ) nechali psa rozmrznou a byly mi zapůjčeny boty - vybrala jsem si ty,co mi přišly menší,nicméně pro mě díky nim byla následná procházka spíš plavba (a náhodou byly super přesně takový bych potřebovala k maskáčům ..ono totiž když k nim mám žabky tak mi to úplně kazí ,jak řiká můj otec ,imáč ) Pak jsme se vydali opačným směrem než předtím (už se lepším )...po cestě jsem hróózně litovala,že jsem si nevzala foťák a snažila jsem se vysvětlit,že je úplně normální udržovat u totálně rozpadlýho baráku krásnou zahrádku Pak jsme se tak nějak brodili směrem tam někam,až jsme se dostali k ohradě,kde byli bílý jeleni (přísahám že ten dlouhej blond vlas co zůstal na plotě byl tý srny ) Po příchodu zpět jsme si dali čaj (to bylo zvláštní - můj první čaj asi po eee.. několik měsíců to bude /jak říká maminka,jsem huba rozcapená /) a začli jsme koukat na SG (a btw. nemám špatný verze,jen jsou všude špatný titulky ) No,ke konci už jsem se tam střídavě otřásala zimnicí a pak jsme se smažila v návalech horka,takže jsem se tam v nestřežené chvíli tak trochu složila na topení a modlila jsem se ke všem svatejm Po pozření jednoho paralenu,čímž jsem jim silně ochudila zásoby ,jsem se zbalila a že půjdem...mezi dveřma se na mě všichni šli ještě podívat a pak už jsme vyrazili ven... nutno podotknout že venku mi bylo líp než vevnitř (ale to nemá s rodičema Incika nic společenýho ) Pak jsme se tak nějak přesunuli na nádraží,tam jsem si koupila lístek (vyděrači ) a přesunuli jsme se do čekárny... tam jsem se,jak řiká maminka,potila jak dveře vod chlíva ,takže jsme se přesunuli ven...tam byla nejen Dášence zima,takže jsme to tak prostřídávali...pak jsme ale zůstali venku (děkuju ) Tam jsme se tak nějak loučili (víte že nejsem moc na detaily,takže vše co jsem zapomněla (úmyslně vynechala je pravdivější ),si můžete přečíst tajdlenc ) a pak přijel vláček... Nastoupila jsem a že zamávám...tam mi v tom nejprve zabránil fakt,že jsem je nikde neviděla (no,už jsem měla trochu zamlženej výhled) Pak jsme se rozjeli a už nebylo cesty zpátky (jak z nějakýho hororu ) Pak jsem tam tak pololežela na sedačce (už fakt,že tam byli všichni odstrojený a já jsem tam seděla v bundě,i čelenku jsem měla,způsobil nejeden podivený pohled na mou osobu ..natož když jsem tam začla se svou oblíbenou činností - práskání žvejkačkou...a jak ty lidi nadskakovali ..ano,hlavně nikoho neprovokovat ) Pak jsem někam dojela ( ale já jsem fakt nevěděla kam ),takže jsem se musela nějaký paní zeptat kde jsme..koukala na mě sice jak na debila,ale řekla mi to ...pak jsem ještě 3 cizí lidi a jednoho nádražáka otravovala s dotazem do jakýho vlaku mám vlýzt (hlavně se neztratit ),ale nakonec jsem se šťastně dostala na správný nádraží...tam mě ještě bratřík uvítal slovy "Nazdar partybitchi!",po čem se otočil nejeden kolemjdoucí (),ale moje něžná odpověď nás uvedla do správných mezí,takže jsem se i domů v pořádku dostala Tak ahoj příště (Inciku,ne bratře )