Já, mé druhé já a...

kolo s pánskym sedlem, koně, jeřabiny a nadrženej rotvajler
Takový to byl pěkný, slunečný den. Lenka čekala na mostě a já jsem se pozvolna blížila s myšlenkou, že jestli brzo neťápnu na brzdu, tak ji asi brzo sestřelim . Žel, nepovedlo se (), normálně jsem před ní sestoupila z kola, snesla lehce káravej pohled (jak kdybych přišla pozdě nebo co ) a pak už jsme se vydaly pod most, kde zrovna doslova idlily tři labutě a Lenka toužila si je vyfotit. Po asi padesáti fotkách jsme se konečně vyhouply (lehce nadneseno ) na kola a vyjely jsme směr Slatiňany. Ovšem už v zatáčce to vypadalo, že jedem jen Pod Břízky (místní hřbitov ), protože se na nás ze zatáčky vyřítil dosti rozjetý vůz, tuším mercedes .
To ovšem také nevyšlo a my už jsme vesele jely směr Pod Břízkami (jako né vyloženě tam ). Po cestě mi ještě Lenka stihla sdělit, že když mi jela naproti, tak málem srazila značku, protože měnila baterky ve foťáku či co, šikula . Při respektování značky ZÁKAZ VJEZDU (jedna ze tří,který uznávám )jsme se nějak rozkecaly a nalezly jsme na kola až o ulici dál, kde mě ještě Lenka stihla rozlítit sdělením,že to, pro co jsem si přijela, nechala doma . Celá cesta se odvíjela poměrně vtipně, protože jsme se neustále bavily, což bylo doprovázeno výkřiky typu "Cožééé?", "Nerozumim!!" a tak podobně .
Po první zastávce u lesa, kterou jsem si vynutila já, jelikož jsem se tak asi z nudy začla dusit, jsme dojely do jakési vesničky (ale zase vim, že ta chalupa byla v Podůlšanech, né jako někdo ), kde zrovna na hřišti u silnice probíhal fotbalový zápas. Já, barevný vlastenec, jsem po prvním shlédnutí hřiště začla řvát "Červenýýýý, do tooohooooo!!! ", ale při bližším prozkoumání jsem si všimla, že červený jsou všichni, takže jsem už radši dál nepovzbuzovala .
Za zmíněnou vesničkou jsem si vyžádala další pauzu (začínám mít pocit, že brzo mi z toho sedla vyroste jaksi,ehm..mužské...vybavení řekněme ), takže jsem se umístila vedle silnice v potrubím a začla jsem pít. Toho však chtěl bystře využít Lenka,která začla okamžitě vytahovat foťák. Její pomalosti jsem ovšem zase využila já tím, že jsem zavřela flašku, hodila ji pod ty trubky a pak jsem se tam po Conneryovském způsobu ze Skály zakutálela . Lence to ovšem stejně nedalo a musela mě aspoň zvěčnit, jak tam sedim - to přede mnou je vylitá minerálka, aby bylo jasno :


Nakonec jsem si ještě musela vyžádat foťák, protože mi to tam přišlo neuvěřitelně uklidňující...


Tohle je taky neuvěřitelně uklidňující, i když mě to časem bude asi bolet...
Po hodně dlouhé pauze, kdy jsem se tam nechala vyfotit (já to řikám furt, že Lenka bude paparazzi ) - vsadim se, že ta povedená fotka, jak jsem se vykutálela ven, zrovna se zvedám a vypadá to jak kdybych dělala klik se u ní jistě objeví / jsme vyjely směr Chrudim. Tam jsme celkem bez problémů prokličkovaly městem, kde následovala...kdo uhodne, nedostane nic , další pauza. Během rozčilování se nad tím, že nejezdíme na žádný výlety ani exkurze jsem zas trochu nálakala Lenku pod stan a mohlo se jet dál.
Když jsme konečně po pár hodinách (já nic ) dorazily do Slatiňan (to je zvláštní, jak vždycky, když někam se někym jedu a trvá to dlouho, hned nadhazuje, že jemu to samotnýmu trvá mnohem míň... ), hned se běželo na koně, protože Lenka je evidentně zbožňuje


.
Pak jsme se vydaly do parku za u nás doma velmi promílaným Koněm Převalským (otec tuhle vyprávěl, jak u něj ve firmě potřebovali sekat pozemek za budovou. Tak ušetřili a vyřešili to tak, že koupili ovce...a na zimu je prej sežerou ). Ten se tam však nevyskytoval, tak jsme zamířily na lavičku, jakože se najíme.
Po zlikvidování zbytku Lenčinýho oběda, málem sežrání nějakym voříškem a vzděláním se v momentálně věrně provázejících Květech zla jsme zakončily pauzu tím, že jdeme. Lenka posbírala odpadky a vydala se s nima kamsi za mě. Já : "Kam jdeš? " ona: "Jdu to zahrabat a zakrejt to tvym tělem, abych zabránila odhalení " , což se mi zdálo velmi nevhodné vzhledem k tomu, že jsem si prostě jen nevšimla, že je tam odpaďák... .
Když už jsme se definitivně zvedly s tím, že Lenka ještě okomentovala stav svého košíku na kole ( "No ono se to tam tak divně hrká, když jedu...do něčeho narážim " ) a už se šlo k rybníčku.


Po prozkoumání všech míst, které jsem znala z Lenčiných fotek, jsme se usadily na kamenném balkónku u jezírka a poslouchaly jsme praskání čehosi,co rostlo na hladině (popravdě po asi čtvrt ho...pár minutách mi to lezlo na nervy ). Po kvalitním zvěčnění Lenky, kdy jsem málem spadla do toho jezírka, protože ve snaze jít si jakoby před ní jsem si nevšimla, že tam ten balkónek končí, jsme se zvedly a jakože to obejdem.


Pak, náhle u cesty, mě napadl lehce, opravdu jen lehoučce dekadentní nápad, že jí hodim na hlavu kobylku a uvidim co udělá . Lenička na to zareagovala svým obvyklým "Ty hááájzle!", takže o zábavu na dalších asi třicet minut bylo postaráno .
Pak už nás to naštěstí přestalo bavit a vydaly jsme se domů.


Na místě, kde jsme pauzovaly předtim, jsem se rozhodla, že si natrhám jeřabiny. Tomu ovšem předházel můj famózní příjezd, kdy jsem zajela do do trávy, zapadla do jámy u betonovýho okraje a následkem toho jsem spadla oběma nohama do kopřiv . Jeřabiny. Jenže...já jsem malá a jeřabiny jsou vysoko, obvykle na stromě... . Že jsem to ale holka šikovná, tak jsem hned na něco přišla. Přistavila jsem si kolo, stoupla mi na sedlo, řidítka a trhala jsem. No paráda, jen do chvíle, než Lenka vytáhla foťák a já jsem zjistila, že mám vyhrnutý triko až...někde kdesi .


Pak jsem slezla, spálila se o další kopřivy, odložila žvýkačku (Lenka si vyžádala nějaký inteligentní výraz )


a vydala jsem se na lov za dalšími jeřabinami. Tentokrát jsem musela zavzpomínat na ty krásné časy, kdy jsem dokoukala MacGyvera, vyšplhala jsem na třešeň a tam jsem seděla až do večera . Tak si tak stojim na stromě, čekám, až se Lenka vrátí, protože kamsi odjela a nevrací se. Tak si na něm tak sedim, protože se fakt nevrací...tak si na něm tak ležim... ..ne, to ne. Přecejen se rozhodla ještě vrátit, zvěčnit mě a odebrat ode mě úlovek.


O asi 800m dál byla další zastávka (to se musim pochlubit, nebyla kvůli MNĚ!! ), nýbrž kvůli kotěti, které se vyskytovalo na chodníku. Lenka okamžitě vytasila foťák, já jsem to nebohé zvířátko přilákala a odchytila a už to jelo.


Pak jsem koťátko vypustila, načež ono reagovalo tak,že si sedlo uprostřed vozovky a začlo se drbat za uchem. Lenčin (náš ) výkřik "Nesedej si!!" a Lenčino následné "Huš!" nakonec přecejen zabralo, takže jsme vlastně zachránily tomu nebožátku život (hlavně, že jsme ho tam nalákaly (já ) ).
Po doražení do rodného města jsme ještě jely k Lence dom, aby mi teda předala vstupenky do tanečních (coming soon ). Tam jsme se však střetly s Lenčinou momentální spolužačkou a jednou kamarádkou, takže jsme se tam tak nějak vykecávaly. Já jsem se ovšem velmi zalíbila Dinovi, Licčínýmu rotvajlerovi, kterej mi svou spřízněnost dával najevo tím, že se mě pokusil jaksi...no...chtěl se se mnou řekněme zpřátelilt...


Už nás ani kolo nerozdělí

Tak příště