Poté,co jsem se překvapivě vyrovnaná (asi mi hráblo
) vzbudila v 5:30, zanadávala jsem si na otce,kterej mě vzbudil moc brzo a pustila jsem Černou horu (hned po probuzení by se neměl moc vyvíjet pohyb 
), byla jsem donucena přecejen pomyslet na to,že za chvíli už poženu jak blbec do školy. V rádiu totiž ty dvě paka,kromě toho,že se bavili o kočce Ester Ládové, furt říkali,že škola je tu (ta škodolibost z toho přímo kapala,ale naštěstí jsem ignorant 
). Poté,co jsem se vyplazila z postele a překvapivě jsem se nasnídala,vyrazila jsem z domu na zastávku,kde už nervózně podupávalo pár dětí (by mě zajímalo,jestli byli nervózní ze školy nebo z toho,že ten bus jel /naštěstí pro mě
/ pozdě 
). V autobusu jsem naštěstí narazila na známou,takže jsme chvíli rozvíjely typické rozhovory typu "a jak se jinak máš?" a pak už jsme vyšly směr škola. Po cestě se k nám joinla Jana,Adéla a Řízková,takže bylo konečně o zábavu postaráno
Ve třídě,kam jsme se po nekonečným výstupu do nechutnýho TŘETÍHO!!! patra vylezly,jsme zabraly strategická místa a pak už jsme jen vyčkávaly,kdy se dostaví zbytek třídy. Došlo i na vítání typu "Čáu! Ty voléééé,tys mi chyběěěl!,což ovšem kupodivu někteří neocenili...
. Po opravdu kouzelném uvítání s třídní učitelkou,kdy některé jedince sprdla na tři doby za nevhodné oblečení a rozdala tři, slovy TŘI NAPOMENUTÍ TŘÍDNÍHO UČITELE za kraťasy
,jsme se přesunuli do tělocvičny,kde se už nacházel zbytek školy. Pan ředitel se rozpovídal,mě si učitelka zavolala dopředu a vzduch začínal bejt nedýchatelnej. Pak naštěstí pan ředitel poznamenal,že to zkrátí,aby tam někdo nelehnul jako loni (díííky tomu chudákovi,co tam loni zkolaboval...ještě příští generace žáků na týhle školy by ho měli velebit
) a začal rozdávat ocenění za dobrej prospěch. Třídní se na mě,zřejmě v rámci reprezentace,zaměřila v tom směru,že mě nejprve napomínala,ať se nehrbim, načež ve chvíli,kdy jsem vykročila k řediteli,co zrovna řekl moje jméno,pronesla "A usmívej se!!",načež jsem se na ní otočila a nahodila jsem tak dementní výraz,že se tomu jejímu následnýmu ani nedivim.... Poté,co jsme byli konečně propuštěni (to vyvolalo největší vlnu nadšení za celej den
), jsem se s Janou vydala do jídelny,protože při placení obědů napsala ženština v bance do var.symbolu jiný číslo než měla. Tak jsem si tak stoupla do fronty čekatelů s obdobnými problémy a v duchu jsem si opakovala,co vlastně chci. Oběd - chyba - blbý číslo - problém. To se mi ovšem vzápětí velmi vymstilo,protože když se na mě dostala řada a já jsem vešla dovnitř,ve své zblblosti jsem prohlásila "Mám tu jeden technický oběd." . Pak už jsme se radši spakovaly a vyšly na zastávku.Tam se ovšem ukázalo,že další bus nám jede asi až za půl hodiny,tak jsme přemejšlely,co teď. Vzápětí se ale objevila 16tka, co jela na Kunětickou horu. Nadšeně jsem se zeptala "Nepojedem?" Jana odpověděla "To nestihnem" já "Ale stihnem",načež jsme na sebe chvíli blbě zíraly a pak jsme vyběhly takovou rychlostí,že to snad nebylo ani možný
. Nicméně jsme to stihly a já už jsem si mohla užívat svého oblíbeného pocitu,jak ten autobus skáče po dírách v silnici v lese a vyklepává z člověka žaludek (
) - je to vždycky zážitek,když stihnem jeden ze tří spojů,co tam za den jedou (což mi trochu připomíná,když jsme tam jely poprvé tuším ve třech: Jana tak nadšeně pravila Jééé,tady jsem ještě nikdy nebyla ,načež byla lehce zpět k zemi sražena slovy "No moc se neraduj,páč se odtud už ani nedostaneš " ) Když jsme konečně dojely k nádraží,šla jsem si koupit lítačku (respektive jsem si ji CHTĚLA KOUPIT
),ovšem řada asi třiceti lidí,co tam stála,mě v okamžiku přesvědčila,že ji vlastně vůbec nepotřebuju . Po doražení domů jsem mrtvě padla k počítači a byla jsem ráda,že zvládám psát
. První den ve škole je moc psychicky náročnej,měl by se zakázat .
Heč, mě první školní den teprve čeká ... :-i Sice to asi bude vostrý, ale to je nepodstatný ... :-))
OdpovědětVymazat