"Já vás tady klidně nechám chcípnout!"

to nic, jen jedna hodina tělocviku
Praxe skončila a nám nezbylo než napochodovat do školy a na hodinu tělocviku (baj d vej, na chodbě na nástěnce už visí moje tlamka, páč jsem měla to vyznamenání. Jelikož se ale spolužáci předvedli a když mě učitel fotil, tak mě rozesmívali, visí na tý nástěnce doslova SKVOST někdy ukážu ). Tak jsme se pěkně převlíkly, nacupitaly do tělocvičny a čekaly jsme, co bude. Moje výmluva, že nemůžu cvičit, protože jsem si právě v šatně zlomila nehet, nevyšla , takže jsem se chtě nechtě (aby bylo jasno tak nechtě ) vydala s ostatníma směr Tyršovy sady, kde se nás tělocvikářka rozhodla mučit tentokrát.
Když jsme dorazily, učitelka nám tak zhruba (ano, zde je ten problém ) naznačila trasu a vyslala nás na druhou stranu parku a zpátky. Tak jsme se tak snaživě rozběhly a učitelka se vydala za náma. Po asi tak padesáti metrech jsme ovšem tak úplně nemohly, tak jsme se tak postupně pozastavovaly a pokračovaly jsme chůzí. Když jsme však potom doběhly ke schodům (co se musim pochválit, tak jsem tam dosprintovala první ), tak nějak jsme úplně nevěděly, kudy se máme teda vracet. Kolem celýho zámku se nám to zdálo nějaký dlouhý a tou druhou cestou nějaký krátký. Část (pět) se nás nicméně vydala kolem zámku a zbytek (dvě) šel tou kratší cestou. Když jsme ale ušly tak sto metrů, radši jsme se vrátili a skutečně jsme nalezly učitelku a zbejvající spolužačky na půlce tý kratší cesty. Teď se ovšem po nudných tlachách dostávám k jádru problému.
Když jsme dorazily, učitelka nás k našemu údivu totálně z... ehm, seřvala , že jsme šly jinudy (pardon, ale na tak prudkym slunci mám problémy i chodit, natož běhat ) a to pokračovalo tím, že tam na nás začla zvyšovat hlas s tím, že "Dneska jste na poškole, budete tady běhat až se z vás bude kouřit, protože já vás tady klidně nechám chcípnout. Nebo takhle, myslim, že to nepřežijete!!".
A začlo se. První co, tak nás poslala běhat kolečka kolem rybníčku a přilehlejch trávníků. Zhruba po třetím běhaným, když jsme pozvolna fakt začínaly umírat, učitelka nás poslala na rozcvičku. Když jsme tak pozvolna protahovaly umírající těla, přiblížila se k nám jakási holčina ze skupiny, co pobíhala vedle a začla mluvit na Jitku. Pronesla sice celkem povzbudivě "Taky tady běháte jak č_ráci?", nicméně jí odpověděla učitelka, která ač seděla poměrně daleko, vše slyšela a pronesla "Jo, běhaj. Kroť slovník a vzdal se!", takže jsme o morální podporu přišly ještě dřív než nás nějak stihla podpořit .
Pak následovaly další kolečka. Naštěstí jsme už mohly střídat kolečka běhu a chůze. Když jsme se tak pěkně za rákosím sešly a padala docela ostrá slova, přičemž jsem dokonce s Řízkovou upravila text "Zelená je tráva..." (radši nebudu rozvádět ), začla jsem odchytávat kolemdoucí a tázala jsem se, kolik je hodin . V parku bylo totiž docela narváno a lidi na nás začínali vrhat divný pohledy, když jsme kolem nich proběhly pošestý....
Když jsme zjistily, že je teprve půl třetí a zavládl všeobecnej smutek (no, kdo by nebyl smutnej ), pokračovaly jsme v hnusném pohybu . Co mě však dostalo bylo, když jsem se k učitelce složila na bobek s tim, že už nemůžu díky svejm astmatickejm plicím dejchat, načež ona mi ulevila v tom, že mi povolila jenom chodit ( na co bych ráda upozornila je fakt, že spolužačky nány simulantský náhle po tušim třetim kolečku vytáhly, že je začla bolet kdysi zraněná noha a nemůžou běhat ).
Pak přišel "konec hodiny". Děvčátka, co šla dobrou cestou, se vzdálila do školy a my jsme přešly z běhu na jakési zhruba desetimetrové poskakování tam a zpátky po cestě. Lehce to připomínalo spíš paralympiádu, ale budiž . Navíc jsme se vždy na konci cesty, kde jsme se obracely zpátky, stávaly jakýmsi cílem zjámu důchodkyně, co tam seděla. Aneta to nevydržela a komentovala to slovy "Teda, ta už z nás musí mít solidní pr_el. No ještě že nemá zuby, jinak by to byl pěkně velkej úsměv...".
Pak se ovšem naše pozornost přesunula (teda konrétně já jsem si všimla první ) k párečku, co zrovna slušně řečeno randil na lavičce mezi keři u zámecký zdi. Chlapec seděl obkročmo na lavičce a dívka jaksi na něm. Dokonce jsme i mezi skokama začly hlásit Lavičkové news. To probíhalo asi tak, že někdo doskákal k čáře, pak se ozvalo "Hele, už leží! ", případně pak to došlo i do fáze "Čumte, už jí šahá pod triko!" .
Radši už nevim, co se tam dál dělo , nicméně učitelka skončila hodinu tušim o deset minut pozdějc než měla s tim, že jí vlastně nedělá radost nás takhle ničit. Hm