Deník horizontální pracovnice 2x09

nedělní chvilka poezie
Včera večer jsem po návratu z posilovny na pokoji našla Nikolu a Pepu, jak si povídaj. Jelikož to bylo ale v části pokoje holek, nenápadně (jak jen může bejt člověk nenápadnej, když drapne peřinu, polštář a dalších asi osum věcí a vedle někoho si sedne na zem ) jsem se přesunula k nim a povídali jsme si. Po chvíli jsem začla zkoumat postele holek (když už jsem byla pod dozorem a abych při případném přistižení nebyla obviněna, že tam kradu peří z polštářů ) a hledala jsem zase nějaké vypečené nápisy. Velmi jsem uspěla. Jakýsi Nekro, no, co jakýsi, sedí v první lavici u dveří zplodil nad Iloninou postelí opravdu skvost. Pro lepší pochopení byste měli vědět, že Bednář je tady provozní a Součkárna je druhá zaměstnanecká ubytovna.

Od rána až do noci,
makáme jak otroci,
večer se však ožerem,
na pokoj už nedojdem,
na Součkárnu je to dálka,
tak si tady dám panáka,
schrupnu si tu v posteli,
večer budu veselý,
ráno bude kocovina,
jo tak tohle není prima,
Bednář zase hustit bude,
že spím vlastně skoro všude,
to budou zas provary,
ale mně to nevadí.


Jelikož jsem ale nemohla zůstat pozadu, do diskuze jsem přidala skvost s poetickým názvem Astmatické plíce.
V křesle Pepa tiše sedí,
v ruce retko, v dálku hledí,
kouř se valí po pokoji,
moje plíce už se bojí,
moje plíce už se třesou,
další kouř už neunesou,
kouřem už se plíce plní,
v záchvatu se kolem vlním,
až vykašlu zbytky plic,
nechám Pepu kouřit víc...

Mám horečku, přísahám