Deník horizontální pracovnice 2x10

volnooo
2.4.2006

Den volna jsem se rozhodla strávit velmi smysluplně. Poté, co mě ve tři ráno vzbudila Ilča, která se právě vrátila teprve z rautu, seděla na posteli, držela se za hlavu a "AU!" prokládala spojeníma tak neslušnejma, že je nebudu zmiňovat , jsem se vydala na WC. Ovšem hned po zvednutí jsem se málem složila zpátky, protože mě bolela levá půlka hlavy kvůli tý rýmě. Takže jsem se pěkně dopotácela na WC, vypla jsem všechny budíky nastavený na pátou a zase jsem zalehla. Den pokrařoval v devět, kdy mě vzbudilo do oken proudící slunce. Se zkušeností z posledních dní jsem se proto rozhodla pro jednoduchej a naprosto bezpečnej program, konkrétně nevstávat z postele. Porušila jsem to akorát na chvilku, kdy jsem si vzala na oknem jogurt, ve skříni sušenky a zase jsem zalehla. Nádhera, fakt to vypadalo, že se mi dneska všechno vyhne a budu si pěkně užívat volno.
Pak jsem ale vyrazila s Ilčou na oběd. Jdeme, jdeme a náhle proti nám usmívající se Ondra. Pokračovala bych dál, ovšem to bych nejdřív musela zablokovat jednu Trutnovskou IP, že, Ondřeji? . To ovšem neudělám, protože mám taky nějakou hrdost, takže alespoň na přání: "Po chvíli trapného ticha jsem odešla a nechala jsem ho tam stát s jeho velkým pérem." (btw. lituju. Trochu ). Volno se dál odvíjelo "docela pěkně", padla jsem do postele, načež mi bylo vedro, poté zase zima, nemohla jsem dejchat... A co je ještě lepší, potom jsem se v překvapivém rozhovoru s Ilonou dozvěděla, že provozní poslal Pepu dneska ráno domů, protože ho tady nechce. Martina odjela už předevčírem, protože byla nemocná. Já už bych to tady kvůli zdravotnímu stavu taky nejradši zabalila, ale je mi to už trochu trapný .
Ale nemohla jsem si pomoct, odpoledne jsem si tak ležela v posteli a pod oknem se ozval řev a pád. Tak jsem tak škodolibě vyskočila, že se podívám, kdo se rozsekal , a ono to bylo jen nějaký malý dítě. Chudák. Ale zas jak jsem stála u toho okna tak jsem si všimla, že přímo pod ním u popelnic leží na sněhu pohozenej použitej kondom. A pak že se tady nic neděje .
Pak jsem ještě byla v posilovně. Sice jsem tam toho moc neudělala, ovšem řezala jsem se skoro jako včera. Včera tam nějaký tři děti nejdřív zoufale mlátily do boxovacího pytle, načež jeden poodešel, že se jim předvede na takovym tom stroji, kde je člověk zapřenej o pánev, mám zaháklý nohy a zvedá horní část těla. Docela mu to šlo až na fakt, že do prostoru, kde byl takovej výřez, aby pánům nedělalo cvičení nějaké obtíže, strkal krk . No dobrý, ale tak dneska jsem se předvedla já. Na tom samým stroji. Tak jsem si tam pěkně tak začla cvičit, sehnula jsem se a ukázalo se, že volné tričko není zrovna vhodné, protože se mi vyhrnulo až ke krku. Dvoum Německejm chlapcům, co zrovna stáli s rodičema u dveří, se málem čelist rozflákala o podlahu . Radši jsem vyrazila na večeři.
I moje tichá žádost o černé pečivo byla komentována. "Zase další rasista.". Já už jdu radši spát .
Ale ne, nejdu. Ještě se vydávám kolem Horizontu, načež mě výhled tak inspiruje, že ho sebe honem házím Snickersku a banán, co byl k večeři a sestupuju dolů k řece. Sestupuju...respektive kloužu, protože tam někdo šel tak krátký kroky, že vytvořil jakési dvě kolejnice a já v botaskách je projedu perfektně. Když o deset metrů dál zjistím, že sníh se nehorázně propadá a nahoru už nemůžu, nezbývá mi než se šlupkou od banánu v ruce začít cestu k silnici s tím, že se na každém kroku propadám. nenudím se ale, pěkně si prozpěvuju . Nakonec se musím sama smát, protože to neudtálě doľaďuju výkřiky "Áááá!", při kterých zapadám až po pás . když dorazím k silnici, mám sice šusťáky a botasky mokrý, že i přes večerní teploučko mám pocit, že umrznu, ale výsledný fotky za to imho stojej. No, uvidíte .