Deník horizontální pracovnice 3x07

a jsem bezdomovec
Pár včerejších a dnešních postřehů:
Zjistila jsem, že nejvíc uvolňující činností je v totálním slejváku poskakovat uprostřed Úpy z jednoho šutru na druhej, sbírání kamenů a pořvávání Garbage celým korytem. Na ubytovnu se navíc nevracela sama, pár kroků za mnou šel zápal plic .
Ukázalo se, že u Nikoly dokáže slušnost překonat naši společnou nenávist. Odcházela jsem ze záchodu, ona tam šla, uhla jsem jí, ať projde. Asi patnáct sekund na mě nenávistně zírala, pak zahuhlala "Díky." a zalezla. No já jsem málem sírala bulvy po podlaze
V noci jsem se opět vzbudila, sousedi opět žhavili Novu a reklamy. Přesně jako říká ten slogan: Jednou Persil, pořád Persil! .
Když jsem v devět ráno vrazila do kuchyně a zdravila jsem lidi "Dobrý ráno.", obzvlášť u těch, co tam byli už čtyři hodiny, se to moc neujalo. Musela jsem utýct .
Oběd jsem si opravdu užila. Zelí, ovoce, dvě brambory, suchej rohlík, buchta od snídaní. Snědla bych ještě něco, ale byla akorát náplň do jitrnic a jelit , protože se jim to nechtělo plnit . Ale Automatka si pochutánávala (zapomněla jsem vás poinformovat, předevčírem se vrátila. A jak jsem jí tak důkladnějc zkoumala, mám dojem, že je těhotná. To je taky jedinej důvod, proč je mi líto, že tu nebudu příště )
Na kopírce v zázemí jsem našla papír s naplánovaným úklidem ubytovny, na kterém jsou poznámky ohledně některých pokojů. U Pokoj č. 8 - UČNI - NEPOŘÁDEK, NAKOUŘENO
- zapsáno do hodnocení jsem málem umřela , ovšem totálně to dorazila Nikola, se kterou sem přišla Alena, aby jí to ukázala a Nikola naštvaně prohlásila "Si dělaj prdel, ne?? To zmačkám a vyhodim." (poznámka v závorce: Alena nekouří a říkala mi, že holky teď na pokoji vůbec nekouřej. No a, to maj za ty minulé praxe, kdy pokoj připomínal nějakej kuřáckej pajzl a "Jó kluci, hm hm, kluci..." to dolaďovalo ).
A abych se konečně vyjádřila k perexu, jak jsem už od začátku sejčkovala, přestala mi fungovat karta. Tak si tak jdu po návštěvě Automatky na Výšinu a nějak to nechce fungovat. Byste neřekli, jak je deprimující, stát v zimě (ano, pozor, všichni si na to čelo zaťukejte, jak jsem si balila v tom krásném pardubickém teple, zapomněla jsem tam přihodit cokoliv jako kulich nebo šálu ), strkat kartu do dveří a pozorovat to červený světýlko. Ale dobře, nakonec mě tam pustila Alena a po odpolední relaxaci jsem se vydala na internet. Před odchodem jsem ještě zkusila dveře od Výšiny. Nefungovala. Náhoda. Ano, desetkrát . Když jsem se nedostala ani do zázemí a na net (to jako pozor, bez karty se nedostanu nikam, ani do práce, ani na jídlo, ani na net, na pokoj. Teda ne že by mi zrovna třeba ta práce vadila ), já holka šikovná jsem si šla na recepci a nechala jsem si zavolat osobu, která mi to opravila .
Omlouvám se, jestli jsem dneska psala blbiny, ale odpoledne jsem ve snaze podívat se z okna přecenila postel nademnou a dala jsem si takovou šlupku, že první půlhodinu jsem měla dojem, že jsem si musela rozrazit hlavu . Ale kdo ví, třeba mi to pomůže .