Velikonoční prázdniny II.

hádejte, co tady bude
Nedá se nic dělat, druhá část fotek je tady. Veškerý odpor je marný, musíte se podívat .
Po noční schovávané (povim vám, to ale byla sranda. První kolo, po chvíli zmatkování zabíhám do zadního pokojíčku a zoufale zírám do tmy. Po geniálním rozsvícení, při kterém zamítnu skrýš ve skříni, protože tam by mě Jana hledala, se vyhoupávám na horní palandu, kde ještě pěknou chvíli péruju, páč tam není matrace . Když se mi konečně podaří se tam nějak tiše srovnat a přestat se tomu tlemit, Jana už se blíží. Kroky u dveří, následuje "Kua tady je ale tma!". Aha, špatně to chápu, nejtěžší není dobře se schovat, nejtěžší je vydržet potichu . Ovšem zůstávám neobjevena a Jana odchází. Ani její druhá kontrola po nalezení Lenky a Incika nemá výsledku.
Když pak hledá Incik, řeším závažný problém. Při občerstvovací pauze si připravuju pěkně stolek v chodbičce, že pod něj vlezu, ovšem ve chvíli, kdy on začne počítat, zjišťuju, že se tam nevejdu . Po chvíli přemejšlení zabíhám do pokoje, sedám si do skříně a hážu na sebe Lenčinu tašku, ovšem je to právě ona, kdo mě prozradí. Je totiž poměrně brzo nalezena a když přijde do pokoje něco rabovat v batohu, nedá mi to a zdravím jí. Jí ovšem po tom, co mě objeví, chytá takovej záchvat, že jsem prostě prozrazena .
No když hledá Lenka, taky to stojí za to. Mám totiž rozmyslenou schovku, takže poté, co zalezá na záchod, kde je pikola, vbíhám do nejbližšího pokoje a hodlám si odtáhnout matraci, co je tam na peci a lehnout si do té mezery za ní. Moje snažení je ovšem poněkud liché, takže nejen, že moji pozici prozrazuje hlasité nadávání, navíc jsem hned nalezena, protože je tam moc světla a já mám tmavé oblečení. No nic ) se jde sportovat, s půjčenou kšiltovkou a půjčeným míčem mi to nad Jaromíra sluší .


Po chvíli našeho sportování se náhle k naší chatě blíží naše auto s očekávanou návštěvou na palubě. S máminým "Až přijedou, všichni mi budete tykat, řikat mi mami a doufám, že sehrajete nějakou pěknou scénku." honem přemýšlím, výsledkem čehož je fakt, že ve chvíli, kdy máma, Slávek a jeho nová přítelkyně vystoupí z auta, sborově zařveme "Ahoj mami! ". A přítelkyně vyděšeně zírá. Přepočítává nás, načež se stále vyděšeně táže, zda jsme skutečně všichni čtyři máminy děti. Maminka nasazuje úsměv a dodává, že za kopcem má ještě jednoho syna. Pak, někteří mírně konsternovaní, vchází do chalupy. No my máme dost .
V rámci ještě většího pohybu se vydáváme na procházku kus k lesu, přičemž se k nám po chvíli přidává Ferda, překřtěný na Berana . Po chvíli namáhávé chůze si sedáme a veškerá činnost nějak uvadá. Sbírám ovšem poslední síly a mačkám spoušť na foťáku .


Po návratu do chalupy se začínáme pouštět do přípravy večeře, zatímco já míchám těsto na palačinky, holky a Incik v roli ochutnavače dělají jednohubky a chlebíčky ze všeho, co nám zbylo. I když teda ne úplně ze všeho, Ibalgin se tam nevyskytnul . Výsledkem našeho snažení je nejen hromada jídla a moje popálená ruka (bystře jsem smažila na kamnech, protože na sporáku stál guláš a ukázalo se, že plastové ucho naší domácí pánve nevydrží všechno. Bohužel se to ukázalo až ve chvíli, kdy jsem za něj pánev chytla ), ale i se mi daří pěkně se zabavit. No nedali byste si? .


A už večer, jedním slovem ŽRANICÉÉÉÉ!. začínáme se na to vrhat, prosím o úvodní mlsné pohledy.


Á tady pozor, Lenka nám ukazuje svou (ne)šikovnost a flašku, kterou neustále otáčí v rukou, zapomíná zavřít. Chachááá .


Pak následuje kulturní vložka, třeba taková destička na chytání se ukazuje jako velmi praktická pomůcka. Ne, Lenka nemá nějaké křeče, opravdu je to dosti humorné .


Přitvrzujeme, už i v doladěných kostýmech. A co teprve, až si půjčím od Incika nějaký trenýrky .


Bohužel, pohyb pěstujeme jen my, Jana se nacpává, zřejmě aby na nás nic nezbylo. Tak se snaží jíst rychle, že honem cpe do palačinek marmeládu a brambůrky, aby toho stihla najednou víc .


Nedá se nic dělat, přichází poslední den, na kartě ještě hromada místa a jedna v záloze, přichází čas na závěrečnou ksichtáž. Lenka začíná, bojim .


Pokračování radši nebudu komentovat .


No, tohle snad radši taky ne .


Tak upřímně, který z nás to sluší víc? Nebudu vás napínat, přece tý blond .


Hromadáááá .


Ach ty o-d-u-š-e-v-n-ě-l-é výrazy .


Dobrá, je třeba se i trochu hýbat, vyrážíme ven fotit. Po oblézání potoka a okolí nás Jana dotáhne na náhodně objevené jezero, kde onen potok začíná. Toto je imho nejhezčí fotka z onoho místa.


Bohužel, čas jet. Naše celkem naložené žihadlo už čeká a my také čekáme. Na majitele, až si přijde zkontrolovat, co jsme zničili .


S majitelem ovšem přichází i Beran aka Ferda. No nemám já to oduševnělá záda?


Nezmokli jsme, už jsme tu. Závěrečné ahoj. Tak příště