Gastro Hradec 2006 II.

a tleskááámééé
Když jsme uvolnili sál porotě, naše kroky neomylně vedly do jídelny v přízemí, kde na každého držitele stravenky čekaly párky. Po této velmi příjemné zastávce jsme vyrazili ven, až do deseti hodin byl sál otevřenej jen pro porotu. Řeknu vám, to byl pohled - parkoviště a v každym druhym autě posádka navlečená v rondonech, která poctivě zařezávala . Ale nutno uznat, že když sem jeli třeba celou noc až ze Slovenska, není se čemu divit. Ovšem když jsme šli kolem další dodávky, čekalo nás další překvapení. Ajs se totiž náhle zastavil a vyvaleně zíral na logo na dveřích. Byla to totiž dodávka školy v Sušici, kde se vyučil na kuchaře. Nová zábava byla do budoucna na světě
Dále jsme i s naší třídní mířili kam jinam než do přilehlého McDonaldu. Poté, co jsme stáli deset minut na totálně debilních semaforech a všichni jsme nadávali, následovalo velmi pěkné posezení s Marianne, co tam měli. Při čtení poradny jsem docela zírala, jakási osoba tam psala dotaz ohledně otěhotnění. Můj partner je neplodný a moc bysme chtěli dítě, ale bojím se umělého oplodnění. Kdybych si nechala udělat dítě od jiného muže (tajně), ublížilo by to vztahu? . Pak mě ovšem dorazila brožurka ohledně zdravé stravy, co tam mají. Dobrá, chápu, že do pyramidy zdravejch věcí nemůžou rvát hamburgery k dobrému, ovšem doporučený jídelníček k zdravému životu mě opravdu dostal - oběd první den - hamburger, hranolky, salát, džus, samozřejmě v McDonalds. A tak dál a dál . Nejhorší ovšem bylo, že když jsme odcházeli, nadšeně jsem se zahleděla na skluzavku, co k McDonaldu patří, ovšem hned jak to zřela naše třídní, s "Zuzislavo NE! " mě táhla pryč . A to se ani nezmiňuju o tom, že když mi spadl jeden kus z hranolek, co jsme si koupili na cestu, na silnici, nutila mě to sebrat a sníst s tím, že je to zbytečný plejtvání .
Po návratu do Aldisu se naše třídní usadila na bar s další učitelkou z naší školy a my jsme vyzvedli z auta cedulku s logem naší školy a moji jmenovku a vyrazili jsme čekat ke dveřím sálu, abysme to tam dali, až otevřou. Byl už trochu problém se tam dostat, už se hrnula veřejnost. Tak si tam tak stojíme u těch dveří sálu, všude kolem lidi a náhle ze sálu vyrazil jakejsi pořadatel a prohlásil, že mohou dovnitř soutěžící, co chtějí přidat ke svým výrobkům loga. No, jelikož jsme tam byli jediný, vesele jsme vrazili do sálu pronásledováni nenávistnými pohledy snad všech . Ale řeknu vám, to byl rozdíl. Všude bylo totiž už prázdno, bylo dokonale vyvětráno, jen porota a fotograf tam ještě chodili, takže jsme umístili jmenovku k našemu dortu, zasmáli jsme se dalšímu spadlému sloupu a opustili jsme sál. Jelikož byla ovšem dosti nuda, zkusili jsme druhej východ z Aldisu, že se podíváme ven. Tam jsme k našemu překvapení narazili na spolužáky, co taky dorazili a vesměs všichni nadávali na cenu vstupného a jak se jim tam nelíbí. Nechápu .
Sedíme za Aldisem a zřejmě čekáme na smrt, přinejmenším výrazy to naznačujou . Vlevo náš "šťastný" třídní páreček, včera jsem se s Michalem na dílně před všema brutálně chytla kvůli tomu, jak se k nám teď chová a...pozdravila mě jen Jitka, což je ta osoba, co sedí vedle mě .


Jelikož nálada ovšem zůstává pohřební, odpojujeme se s Ajsem a razíme směr přilehlé obchoďáky. Nejdřív navštěvujeme Okay. Nekoupíme nic, ovšem vybrala jsem si tam krásnou ledničku za 25klacků . Ještě se nám ovšem povedlo roztlemit prodavačku, protože procházeje mezi televizema se na na nich náhle objevili dva papoušci, načež se jeden naklonil k druhému a vypadalo to, že mu vyklovává oko. Ajs to komentoval "Dobrou chuť .", ovšem já jsem to rozvedla slovy "Jééé, mňááám, čerstvýýý vokooooo " zřejmě natolik živě, že prodavačka, která na nás zírala, se nám tlemila ještě když jsme odcházeli .
Pak jsme navštívili ještě vedle umístěný Mountfield. Sekačku jsem si sice nevybrala , ovšem líbil se mi tam bazén. Když jsem při odchodu poznamenala "Ta voda vypadá lákavě, hned bych tam šla .", Ajs se rozhodl splnit mi to přání, okamžitě mě chytnul a trhnout trochu víc, fakt se tam koupu . Už standartní zastávka v McDonaldu pro další shake a vrátili jsme se na galerii nad výstavním sálem a zírali jsme dolů. Jelikož byla ovšem i nadále nuda velmi hmatatelná, vydali jsme se ještě do Kauflandu nakoupit nějakej žvanec, protože stravenky na snídani jsme měli sice dvě, ale oběd už byl jen pro soutěžící, tak jsem tam sama nešla. Výlet to byl vlemi pěkný, po 12ti prostátých hodinách den před tím a chození od čtyř od rána jsme tak nějak měli dost, takže po nakoupení zásob jsme se usadili úúplně nahoru na galerii a pozorovali jsme okolí. Když se k nám přidala naše třídní, ve třech jsme se rozčilovali, že nám na ten dort lidi při prohlížení hrabou, litovali jsme, že jsem kamení, co mělo původně bejt kolem dortu, nechala v autě , vsázeli jsme se, kdy spadne další sloup a relaxovali jsme. Někteří doslova stylově .


Čekání ovšem vůbec neubíhalo a když nás opustila i třídní, pozvolna jsme usínali. Když se konečně přiblížila čtvrtá hodina, vyrazila jsem se na wc hodin trochu do gala. Nejen, že jsem se při slejzání z galerie málem rozsekala na schodech, pak se navíc ukázalo, že ten rondon sice není vyjímečně zelenej, ovšem je VELKEJ . No nic, vydali jsme se do malého sálu, kde mělo bejt o půl pátý vyhlášení vítězů a zabrali jsme místa. Když se přiblížila půla a dorazila i třídní, čekali jsme. Pak měla ovšem třídní málem infarkt, protože dorazil moderátor, co moderuje všechny podobné akce. Jenže jak jsme byli už ve škole varováni, dělá to stylem, že nejprve se všem půl hodiny tleská, načež se začne něco dít. A fakt, jak začal mluvit, měli jsme dost. Nejen, že to probíhalo stylem, že něco jakoževtipnýho řekl, nikdo se nezasmál a od naší třídní se ještě ozvalo "No fakt ftipný.", ale navíc neustále kecal nějaký totální zbytečnosti. S dalším prohlášením naší třídní, že když už jsou tady lidi, co jedou nonstop, moh by to zkrátit o stupidní řeči on prohlásil, že letos bude drobná změna, vyzval dva lidi k řeči a pak řekl, že se jde vyhlašovat. Udivený výraz naší třídní spojený s "COŽE, ono se nebude tleskat?? " byl ovšem vzápětí smeten pod pódium, protože on "ještě předtím" vyzval na pódium x lidí a kecalo se a kecalo a kecalo. Stačil mi jeden pohled kolem a věděla jsem, že ostatní si myslej totéž co já. Jeden otrávenej ksicht vedle druhýho .
Na nejlepší mě ovšem upozornil Ajs. Naše třídní už to lehké šero a nudu nějak nezvládala a usnula tam . Hlava jí padala jednu chvíli dopředu, jednu chvíli dozadu, to vám byl pohled. Přinejmenším asi jako na mě v úterní hodině surovin, kde se mi povedlo učitelce přímo před obličejem totéž a ona mě za to chtěla vyrazit ze třídy . Pak mě chtěla vyrazit ještě dvakrát, ale to můžu přísahat, že jsem byla plně při vědomí a koukala jsem se z okna .
No nic, když jsme se konečně protleskali až ke svobodě a začlo vyhlašování (btw. ta ohromná změna spočívala v tom, že se neudělovalo ve stylu všechny bronzové medaile ve všech oborech atd., ale losoval se obor, úžasné ). Cukráři Junioři byli ovšem díky bohu asi třetí, takže se začlo udělovat. Naše překvapení, když jsem se ocitla asi ve třiceti lidech, co dostali bronzovou medaili, bylo docela vhodné (loni se škola neumístila vůbec a ta holka, co soutěžila, se tam prej rozbrečela , nicméně letos prý bylo vhodné se aspoň už umístit), takže jsem naklusala na pódium, převzala jsem medaili, diplom a čekala jsem s ostatníma. Ajs ovšem nelenil a vyběhnul to fotit, tohle jsou prosím všichni, kdo dostali bronzovou medaili, stojíme jakoby ve dvou řadách. A pokud jde o bodové hodnocení, pokud dobře počítám, tak jsem osmá bronzová, takže to není tak zlé . Jinak ta osoba, co zrovna jde přímo uprostřed fotky je ten moderátor.


Naše utrpení ještě ale zdaleka nakončilo, po poblahopřání všech z poroty a kdoví koho všeho jsme tam ještě museli zůstat, protože nám poručil u obecenstva další aplaus, načež vidíce především můj otrávenej výraz () nám poručil, ať se usmíváme, že máme medaile, načež to dorazil tím, že můžeme zamávat svejm trenérům. Jelikož na to víceméně nikdo nereagoval, nahodila jsem nejdebilnější výraz, kterého jsem byla schopna, zvedla jsem ruku způsobem, že byste přísahali, že mám nějaký tělesný postižení a zamávala jsem JEMU . Ajs to ještě ke všemu stihl vyfotit, takže asi takhle :


Když se vracím na místo, třídní se mi vrhá na Vitana kufřík, co jsem obdržela, otvírá ho a bere odtud buráky, který okamžitě začínáme šrotovat. Když si vyžádám sýrové kostičky, co jsou na Vitana brokolicové polévce, budim lidi snad ještě o čtyři řady dál . Pak už nás to ovšem nebaví a sbíráme se k odchodu. Ve výstavním sále se motá už jen pár návštěvníků, tak to Ajs honem fotí jako celek. Dost věcí už je pryč, jsou nahrazeny jinými, co tam ráno nebyly a podobně. A co nás štve nejvíc, ty zbejvající dva sloupy stále stojej .


Kdybyste hledali náš dort, tak ten černej chlap kus nad středem obrázku má u hlavy nejen moje záda, protože něco hrabu pod stolem, ale i ten náš dort.


Nedá se nic dělat, už to pakujeme, nasedáme do auta a jedeme domů. Závěrečná fotečka .


Abych zhodnotila celou akci, byla to dost sranda, fakt se mi na tý výstavě líbilo a viděla jsem spoustu pěknejch věcí. A pokud jde o tu medaili, tak ta není moje a doteď nechápu, proč se mě před vystavováním všichni ptali, jestli jsem nervózní, když se mě to vůbec netýkalo. A když už jsem u těch hezkejch věcí, Jiří fotil úplně všechno, po návratu založim ftp (hádejte, kde to NEBUDE ) a až mi to vypálí, tak to tam všechno naházim. A teď se mějte hezky, pomalu půjdu na bus do Pecéééé .