Deník horizontální pracovnice 2x11

říkala jsem, že tady poteče krev!
Včera to velmi veselé. Na krájení ovoce jsem obdržela nůž tupej že to nebylo možný s tím, že lepší neni. Dobře, tak si tak vesele krájim, vezmu si hrušku tvrdou jak šutr, přiložim k ní nůž, zatlačim, hruška se převalí a já tim nožem plynule pokračuju do svýho ukazováčku. Dobře, chytám si tu ránu, kleju a sháním někoho, kdo mi to zaváže. První, na koho narazím, je Láďa. Poté, co mu sděluju, že jsem se pro změnu řízla zoufale hledí k nebi (jsem pekelně ráda, že už si nepamatuju z minula, že jsem to byla já, kdo se říznul o ten ležící nůžu, jinak bych asi vykrvácela, než by se znova vytlemil ) a jde k šuplíku, že mi ukrojí náplast. Na povel "Tak ukaž." pouštím ránu a krev okamžitě stejká na podlahu. "Jó, to nebude na náplast " a posílá mě za Míšou, že ta mi to ováže. Ano, stojíme nad dřezem, ona mi na to sype zásyp, kterej je ovšem okamžitě zase promáčenej další krví. Tak tam tak stojím, zírám na dno dřezu, jak je to tam stále víc a víc pokrytý krví a začínám pociťovat nastupující nevolnost. "Doufám, že se ti neudělá špatně.". Hm, pozdě . Tak, sedím na židli a dochází konečně na ovazování. Míša motá, motá a najednou bum a to klubíčko obvazu se válí v tý krvi. To nic, pokračuje dál. Chvíli na to tak zírám a pak mě i přes nevolnost chytá záchvat smíchu. Ten obvaz je totiž zkrvavenej celej, takže po namotání na mou nebohou tlapu to vypadá, jak kdybych si uřízla půlku ruky a krvácela jsem už tři hodiny . No nic, ač odcházím s rukou dvojnásobnou, protože Míša se tu krev pokusila zakrýt další vrstvou obvazu a ruka mě bolí jak prase, má to jednu pozitivní věc. Odcházím totiž DŘÍV. A nepozitivní věc celé věci? Že jsem si to udělala AŽ 40minut před plánovaným odchodem .

Pak tu mám ovšem dalších pár pozitivních věcí. Včera a dneska jsem byla krmit Automatku, místní zřejmě opuštěnou kočku (ano, než se zeptáte, tohle SUPER jméno jsem jí dala já ). Teda ale musim se přiznat, že jsem zírala jak vopice na banán, když jsem na stůl u "jejího" kiosku vyložila suchej rohlík, že jí ho namočim do za nekřesťanských 13korun koupeného půllitru mléka a to zvíře se vrhlo rovnou na ten suchej a začlo ho škubat jak kdyby věčnost nežralo. Dnes jsem ale taky pěkně zírala, tak tam tak s tou kočkou stojím a jakási paní se psem jí tam položila v sáčku granule se salámem a sejrem. Škoda jen, že to nevděčné zvíře o to ztratilo zájem ve chvíli, kdy jsem vyložila kuřecí maso na rozmarýnu a zbytky šunky, sejra a šunkovýho salámu od snídaně . Ještě, že to ta paní neviděla .
Za další velmi pozitivní věc považuju fakt, že jsem v pondělí přežila krájení mořskejch potvor na kavárně. Začlo to pěkně, čtvrt hodiny jsem vybalovala blbý krabí tyčinky, protože každá zvlášť byla zavařená v igelitu. Pak jsem málem zkolabovala, když mi bylo sděleno, že tu hromadu mám nakrájet na drobné kostičky a to tak, že vezmu JEDNU, rozkrájím na jemné plátky, pak na jemné nitky a pak na kostičky. A dokud to neudělám, nepůjdu na oběd. Né že by třeba kuchař, co mi to zadal, každejch deset minut nepřišel s tim s otázkou, jestli mám hlad a že on taky . Ale tak v pohodě, po hodině jsem se najedla a vrátila jsem se zpět. Krájení různejch dalších potvor by ještě šlo, ale když došlo na chobotničky... Co já mám slabej žaludek a všechno co jen trochu smrdí rybama nemůžu ani vidět, to bylo teda něco. "Takhle ji chytni za zadeček, okrájej chapadla a pak ten velkej zbytek na kostičky.", zněla škodolibá a pobavená instruktáž. Ano, takže můj postup: Opatrně nahnu mísu a špičkou nože v ní lovim tak dlouho, dokud se mi nepovede nabodnout chobotničku. Pak ji přehodim na prkno, opatrně krájím, na straně nože přenesu do mísy na nakrájené a pokračuju. A co mě dostalo nejvíc? Pohled do mísy s nakrájeným a komentář "Máš to moc nahrubo, musíš to překrájet !" .
A abych se zmínila ještě o jedné pozitivnosti, Nikola se se mnou začla bavit, ba mám až dojem, jak kdybysme byly kamarádky. No armagedon hadr .
A víte, co je absolutně nejpozitivnější? Že došly rukavice na úklid. A CO to znamená? No že PADLA!