Už jste někdy zkoušeli tancovat s kládou?

nereaguje, že? (tentokrát i pár fotek )
Další hodina, na kterou jsem se opravdu těšila, měla už zajímavou předehru. Nejprve jsem si na zastávce četla Mršinu, načež jsem si tak připadala. V trolejbuse totiž zřejmě proběhla nějaká asfaltová párty, protože se tam nedalo dejchat, takže jsem závažně uvažovala, že vystoupim a dojedu dalším, ale nakonec jsem "no potápěče" (hlavně nedejchat, hlavně nedejchat ) dojela až kam jsem potřebovala.
Když jsem se u Marcely hodila do gala, asi padesátkrát jsem vyslechla "Léétající Čestmíííír" (když najížděla zhruba na číslo dvacet, začínala jsem prosit, jestli by toho nenechala. Což ovšem nepomohlo stejně jako žadonění, že už budu hodná a ať mi aspoň řekne, co jsem provedla ) a konečně jsme vyrazily společně s její maminkou a bratrem směr kulturák.
Tam se už rozcházeli lidi z prvního kurzu a scházel se ten náš, takže jsme se vmísily do davu a razily cestu ke kulturáku. Mně osobně se v davu povedlo zaperlit, jelikož se mi hned po pěti metrech od auta zvrtnul podpatek, takže jsem se tam málem složila. Když se Marcela vysmála, povedlo se mi to znova, takže aspoň někdo se bavil . S myšlenkou, že to dneska pěkně začíná, jsem překročila takovou tu železnou mříž u dveří (minule když jsme šly na pauzu, tak jsem tam tak šikovně šlápla, že se mi tam zasek podpatek. Ještě lepší na tom bylo, že jsem si toho nejdřív nevšimla, takže jsem šla dál . Bohužel se mi to nepovedlo vyrvat a jít s tim dál, takže jsem musela zaklít a vyprošťovat nožku ) a po zanechání věcí v šatně, přičemž jsem musela potupně prosit, jestli se ještě můžu hrábnout v batohu, jelikož jsem tam něco zapomněla, jsem se vyplazila nahoru k sálu, odkud nás vzápětí uvaděčka vyrazila, že se tam cpem moc brzo .
Když jsme se tam konečně dostaly, zabraly jsme strategická místa (nebo spíš takhle, zabraly jsme místa, co nám přišla strategická. Totiž kdekoliv sedíme, tak tam nikdo nechodí ) a čekaly jsme, až to začne. Těsně před začátkem dorazila Kelišová. Vypadala napruženě a vzápětí nám to i vysvětlila. Jejího přítele totiž nechtěl pustit do sálu stejnej uvaděč, jako mi minule bránil do vstupu do kulturáku kvůli mému "homeless looku" .
A pak už začla hodina. Nevim proč, ale při úvodní znělce mám dycky děsnou radost, že už to začíná, a při závěrečný znělce mám dycky děsnou radost, že už to končí.... Mistr samozřejmě pronesl mé velmi neoblíbené "Pánové, zadejte se!" a už to jelo. Předemnou nakonec, když už byli všichni zadaní, stanul kdosi, kdo se neobtěžoval představit, takže říkejme mu třeba ON . Ač mu to moc nešlo a byl z každýho tance vyděšenější než já, házel do placu jeden vtip za druhym (bohužel mám chatrnou paměť ) a celkově to byla i přes drobné neúspěchy pohodička.
Dalším tanečníkem byl Petr. To, že se na mě při prvním tanci vykašlal (tsss )jsem mu hned odpustila, protože to byl za celý taneční jedinej člověk, se kterym se mi dobře tancovalo . Při všech tancích jsme si stihli povídat a navíc jsem měla (aspoň pro začátek ) minimálně pošlapaný nohy, což je taktéž velké plus.
Jo, tohle je teda můj zjev a Petr. Jednak si všimněte, kde si myslí, že je lopatka a pak se podívejte na ten jeho zaujatej výraz. Zřejmě zas něco náramně vtipnýho říkám


Pak přišel Michal. Tuším v první lekci jsme spolu tancovali a já jsem žila v bláhové představě, že se to zlepší. Nezlepšilo. Maminka se později velmi divila, co jsem to měla za dřevo. Zkoušeli jsme totiž základní krok Cha-chy, což on nějak nepochopil a tancovali jsme zrovna u místa, kde seděla moje matinka. Jak to má tancovat se mě ale nezeptal, možná už se na mě bál mluvit poté, co jsem mu v rámci sklerózy řekla Martine .
Po přestávce, kterou jsem téměř celou prostála ve frontě na placení fotek a pak jsem ji prokecala s bejvalejma spolužačkama (což může dobře popsat rozhovor "Když já se nemůžu soustředit, když se furt tak ksichtíš... "Já se neksichtim, já se ti směju." "No on to u tebe není až zas takovej rozdíl " ) přišla dámská volenka. Bystře jsem ulovila Petra a prokecali a hlavně prosmáli jsme waltz, tango a mazurku, jelikož při ní jsme si málem vykloubili ruce ve snaze dostat mě zase před něj .
A pak, pak přišla katastrofa. Schodou okolností se jmenoval Tomáš (to si jako nemyslete, on se nepředstavil, on na něj totiž mluvil nějakej jeho kamarád ) a tanec s ním byl...no...řekněme obohacující . Cha-cha...mistrova partnerka nás v půlce zastavila a po zbytek tance se mu snažila zoufale vysvětlit, co má dělat, takže jsem tam stála a dívala jsem se, jak zbytek tancuje . Pak jsme zkoušeli ještě tango. To nám taky extrémně šlo (omlouvám se mu, ale vážně nemám pocit, že byal chyba na mojí straně ).

všimněte si těch židlí napravo. Když jsme šli po tomhle promenádu, tak pěkně jsem se zadívala jinym směrem a málem jsem přes tu první židli přepadla, páč chlapec se nedíval, kam mě vede
Ještě tango. Právě mizíme v davu a způsobujem hromadnou kolizi


Poslední fotka z tanga. Vážně už mi začíná z toho našeho šlapání zelí cukat v koutcích


Při samotném tangu se mu však ještě povedlo něco, za co jsem ho docela litovala. Podrazil holce za náma nohu, načež ona sice nespadla, nicméně se do něj pustila, jak kdyby jí sežral psal. Ještě, že jsem si do tanečních vzala jen slušnou mluvu, páč jinak by se holčička divila
A už poslední (pokus) o tanec, a to o cha-chu.

Tak nějak nevím proč, ale dneska jsem měla docela radost, že už to mám za sebou...