Po roce...

ne, Vánoce ne
Oficiálně zítra, jinak dneska , je to přesně rok, co jsme se s Incikem viděli poprvé. Jelikož cítím jistou povinnost informovat vás o tom, jak proběhlo naše setkání a jak se věci za ten rok změnily, nezbyde vám než číst dál (nebo zavřít okno křížkem vpravo nahoře, což ovšem nedoporučuji ).
Ráno, když jsem se zvědavostí oblékla do oblečení, co jsem měla přesně před rokem, vyhnala jsem maminku z postele a jely jsme na nádraží. Žel, jako vždy s mou matinkou to bylo pozdě, takže Incik už přijel a šel mi naproti k zastávce MHD. Když jsem se nenápadně proplížila až deset metrů k němu, aniž by mě viděl, tak se bohužel otočil, takže smůla . Po cestě autobusem, kdy jsem s nostalgií zavzpomínala na naše první setkání, při němž jsem se při cestě autobusem pro něj lehce nepochopitelně celou dobu smála (víte přišlo mi to celkem vtipný, několik měsíců si každej den píšem několik hodin a když se vidíme naživo, tak si nemáme co říct ) a už jsme mířili k našemu domu, kde jsme odložili věci a předali si dárky (můj dárek vypadal takto,
jinak ho můžete nalézt zdokumentovaný tady ). Pak jsme přešli do fáze idlení, tj. dívali jsme se na Velkou rybu. Btw. podruhé je to stejně dobré jako poprvé . Při tom jsem ovšem krapet usínala, takže pak jsme tak nějak shodně uznali, že je nejvyšší čas jít spát a šli jsme . Když jsem se pak dostala do stavu řekněme použitelného, vzpomínali jsme na setkání před rokem, což už radši nebudu rozebírat a vy na to taky zapomeňte .
Po velmi vydařeném obědě, při němž mi maminka chtěla vylejt polívku na hlavu, protože jsem jí odmítla žr...jíst , jsme se zastavili v obchodě (no přece když už je to taková tradice, tak se to nemůže vynechat ) a pak jsme po proidlené půlhodince na lavičce, když jsem se odmítala zvednout, vydali do lesa shánět chvojí, protože JÁ, chudák utlačovanej , jsem byla požádána (tj. donucena ), abych vyrobila nějaký ty květináče na hřbitov jako kdysi. Řeknu vám, to byla spolupráce. Jen ochránci přírody by asi nebyli s naším rvaním moc spokojený .
Když jsme dorazili zpátky, orvala jsem všechno možný v zahradě a jala jsem se ty květináče co nejrychleji udělat, abych se mohla věnovat návštěvě. Ta se však zabavila sama, protože si hrála se všim, co našla, takže jsem pouze upozornila, co je jedovatý a co ne a pokračovala jsem v práci . Pak ovšem, když jsem měla konečně hotovo, vytáhnul odněkud Incik míč a už to jelo. Hráli jsme sice něco mezi sumem, honěnou a fotbalem a ragby, ale sranda to rozhodně byla .
Pak, když jsem se přilepila k pc, napsala tři řádky tohoto a zasekla se u slova Jelikož, což Incik vtipně komentoval, že timhle tempem tam do zejtra bude jelikož, pak tam bude mimochodem a třetí den se tam možná i objeví jiný slovo , si mě náhle zavolal k oknu, jestli nejdu fotit západ slunce. Jelikož s návštěvou nebude můj otec komentovat výlet na střechu tím, že mi tam přece zakázal chodit, nadšeně jsem popadla stativ a vylezli jsme nahoru .
Když mě (nás) nějak přestal západ slunce tankovat, vymejšleli jsme, co dál. Výsledkem toho je následující pár fotek :
Jeden malý krok pro sebevraha...


Jackuuu, Jackuuu...já letííím


Pak už jsme jen dostali večeři a radu, ať se chováme slušně a nastal konec něčeho, co by vás mohlo zajímat .
Tak, dle mého skromného názoru to bylo lepší než první sraz, nicméně bez prvního srazu by nebyl tento sraz, takže vlastně lepší byl tamten a howgh