Prodloužená

když už mi odpadly taneční, tak jsem jela aspoň na čumendu
Jelikož mně tentokrát lekce odpadla (v kulturáku byl taneční maraton ), využila jsem toho a vydala jsem se na čumendu jinam. Kdo uhodne kam, ten mě tam buď viděl, byl tam se mnou, dobře mě zná nebo jsem mu o to aspoň řekla (všechny možnosti jsem snad vyčerpala ). A kdo to neví (a psychicky vydrží další čtení ), ten se to i dozví .
Jelikož jsem hodlala navštívit Incikovy taneční, musela jsem opustit svůj (v)zdělávací ústav dříve (ale pro tu zameškanou písemku z ekonomie pláču ještě teď ) a vydat se směr nejbližší zastávka. Tam jsem si pěkně postála s dosti velkým množstvím vysokoškoláků, co na víkend opouštěli přilehlé koleje a vydávali se domů. Když pak autobus přijel s lehkým čtvrthodinovým zpožděním na (DRUHOU doprčic, druhou ) zastávku totálně narvanej, hned jsem věděla, že cesta bude stát za to.
Ano, stála . Až do Hradce jsem stála, což mi dělalo na můj na cestování busem velmi chatrnej žaludek velmi dobře. Navíc k tomu notně přispěl chlap, co si "podemnou" (nebrat doslova ) čet noviny. Jelikož jsem neměla jinou zábavu než držení žaludku na svém místě, automaticky jsem mu zírala do těch novin. Stihla jsem toho naštěstí včas nechat, protože by se obávám se docela divil, kdybych mu je náhle poblila .
No, kažopádně v Hradci jsem si už sedla, takže zbytek cesty jsem mohla jen pobaveně zírat na cestující tlačící se v uličce, které neustále popoháněl řidič slovy "Postupte si do vozu, prosím" a kteří tam ve snaze nechat vystoupit jiné často viseli jak vopice na těch "poličkách" nahoře a celkově se chovali srandovně (aspoň pro mě ) .

VEČER

Když jsme se hodili do gala (a já jsem si rozervala silonky ve snaze dostat je ven z batohu ), došli jsme k autu, já jsem si rozervala silonky o kousek vejš než předtim o rukáv a mohlo se jet .
Když jsme dorazili ke kulturáku a do sálu, usadili jsme se a čekali jsme, co bude. Já jsem si s vidinou né moc zábavného večera zalezla ke zdi k topení a zírala jsem kolem. Představa o nudě se však velmi rychle rozplynula, jelikož mistr pronesl "Pánové, zadejte se!" a na Incika nikdo nezbyl. Když dorazil k našemu stolu a prstem mi naznačoval, že mám jít, nenápadné ukazování na jeho matku nepomohlo, takže jsem musela jít na parket .
A tam začalo peklo. Moje mylná představa, že to bude v pohodě, se rozplynula hned, jak jsme měli tancovat polku. Oni se totiž učili točit na opačnou stranu, takže jsem byla totálně v dolní části zad . Snaha sice byla, ale doufám, že si toho nikdo moc nevšim .
Další, už nevim jakej tanec, jsme nějak zmákli, ovšem pak přišel valčík. Já, už lehce vynervovaná ze své neschopnosti (a hlavně rozdílnosti, jak jsme se co učili ) jsem naivně doufala, že valčík nějak dáme. Když ale začal Incik tancovat, byla jsem mírně zděšena, co to sakra dělá. Jsme každej tancovali něco jinýho (jo, TEĎ už se tomu směju ). Mírně konsternovaná jsem se zastavila a snažila jsem se pochopit, co a hlavně jak mám teda dělat. Když mě konečně s lehce umučeným výrazem uved na místo, měla jsem nervy v kýblu a díky velmi hřejícímu topení vedle mě jsem musela opustit sál.
Když jsem se v předsálí jakž takž vzpamatovala, vydala jsem se zpátky (myslím,že ke konci ze mě museli bejt lidi u našeho a vedlejšího stolu lehce na nervy, protože jsem pořád chodila sem a tam a oni se mi museli uhejbat ) a pokračovala jsem v zírání. Topení, u kterýho jsem seděla, nicméně začlo nekřesťansky hřát, takže jsem opouštěla sál co chvíli. Od topení jsem se ale vzdálila i ve chvíli, kdy se měli vyzvat k tanci doprovody. Můj už lehce otupělý vstup na parket s předzvěstí dalších neshodnutí v tancích se ovšem zlepšil, když jsme se shodli ve walzu. Nepočítám-li teda fakt, že oni tancujou jenom čtverce, zatímco my dva kroky rovně a pak až čtverec, takže jsem mu hned někam zdrhala .
Pak už jsme se ale bohužel zas neshodli, takže jsem zas opustila sál a lehce "na pokraji smrti" jsem se usadila v předsálí na křeslo a čekala jsem, zda se mé psychické rozpoložení třeba náhle nezmění .
Náladu mi ovšem trochu zvedlo sledování televizky na druhém konci předsálí, na které pouštěli záznamy z minulejch tanečních. Dívala jsem se a bavila jsem se, dokud...nepřišel Míra s Jarmilou, která se mi postavila přesně do obrazu. Dobrá, počkám a čekala jsem. Když si sedla do křesla, tak jsem se lehce zaradovala, nicméně vzápětí mi do obrazu sednul Míra, kterej si sednul na stůl a nevypadal, že se chce uhnout . Když jsem se nakonec dočkala a on prohlásil, že jde na záchod, už už to vypadalo, že zas budu mít svou jedinou zábavu, nicméně vzápětí se zvednul Vojta a stoupnul si, takže tam, kde jsem měla vidět obrazovku, jsem viděla jeho rozkrok.... Od nudy mě ale zachránil Míra, kterej vyrazil z WC, sednul si na bobek ke mně a konverzoval (díky ).
Poslední sérií měl být tanec s doprovodem. Ano, musela jsem jít . Cha-chu jsme dali (jeden ze čtyř tanců, ve kterých jsme se shodli ), i když jsme očas lehce nabírali pódium, Mazurku celkem taky (i když mistrova parnerka na nás většinu času tak divně zírala a blbě se culila . Asi mi záviděla šaty ) a pak přišel obáváný ptačí tanec. Páčto jsem jeho vysvětlování proseděla v předsálí, musela jsem si to nechat honem ukázat a pak už se to rozjelo. Popravdě zhruba tak v půlce toho pobíhání tam jsem si připadala lehce jak dement . No nic, mě to nicméně čeká taky na mojí prodloužené za 14 dní . Abych tuto "akci" sečetla a tak nějak shrnula, docela mě zklamala ta neshoda v těch tancích. Pak mě zklamalo vytápění sálu a pak mě rozesmály poznámky Incikových rodičů, kteří se ke mně neustále natahovali přes stůl a komentovali dění na parketu . A nějaké ty fotky a věci, co jsem vynechala jsou u Incika. A věci, co jsme nezmínili ani jeden, jsme zapomněli a jsou v...