Deník horizontální pracovnice 2x03

jsem aktivní až to hezký není
27.3.2006

Ráno. Abych byla konkrétní, ještě noc a já vstávám. Respektive se o to snažím. Žel, nedaří se. Z vedlejšího pokoje se třikrát za sebou ozve Martinin budík, co má nastavenej, aby to stihla do práce. Do práce, kam jde až na půl sedmou. Hrubě nechápu, ovšem to mi nebrání v pokračování v ležení a pozorování pěkně osvíceného, kousek vzdáleného Horizontu. Zírám, zírám...vypadá to fakt pěkně. Coming soon tady, tentokrát mám foťák.
Ale už se nedá fakt nic dělat, razím do koupelny. Po cestě stíhám nakoupnout křeslo, co nechal někdo ve dveřích, co oddělujou část moji a holek, načež si ještě způsobím menší infarkt pohledem do zrcadla. Tak nějak je vidět, že teď nechodim odpoledne spát. Taky coming soon, to musíte vidět .
Pak na sebe hážu oblečení a společně s Lenčiným discmanem začínáme šplhat do kopce. Počasí ideální, neprší, protože v noci jedině mrzne. To mi ovšem stále náladu nekazí, ač se plazim jenom k silnici snad deset minut, prozpěvuju si na celou, momentálně totálně mrtvou Pec (mám dojem, že teď chrápou snad i sovy ) a přežvykuju jabko. Po přechodu na silnici se přesunuju k nejbližšímu odpaďáku a dojídám jabko, prozpěvuju a mávám rukama. Just be yourself... Ještě, že zatim všichni spěj .
Moje další kroky vedou kam jinam než do šatny. Hážu na sebe věci s tím, že jdu krapet pozdě, vzápětí se ve dveřích ovšem objevuje moje mistrová, takže zvolňuju a pak ji následuju do dílny. Něco poděláme (špatně řečeno, je to jakože něco uděláme, aby bylo jasno a pak jsem vyslána na snídani a ona jde do kuchyně něco shánět. Když mě o chvíli pozdějc vidí s jednou suchou houskou, pronáší "Takže za dvě minuty seš tam, co?", načež mě posílá pomalu snídat. Pak mířím ještě na WC. Sedím, nuda, rozhlížím se po nějaký zábavě a oči mi padají na jedinou věc v kabince kromě toaleťáku, což jsou malý igelitový sáčky na balení vložek umístěný na zdi. Teda to byste nevěřili, ten sáček se dá tak různě motat.... Ale v finále přichází po chvíli. V šatně slyšim hovor a dál si hraju se sáčkem. Najednou se mi ho ale podaří tak trochu víc zmáčknout a on tak trochu práskne. Abych se přiznala, málem propadnu až do WC, jak se leknu. A na ty paní v šatně se radši neohlížim, jsem dost zaneprázněná totálním výtlemem .
Do práce s úsměvem . Po přechodu na dílnu se mi ovšem něco nepovede a od té chvíle se mi nedaří vůbec nic. Jak se říká, že člověk vůbec vstával. Když doděláme metrák dukátovejch buchtiček na oběd pro personál, umeju celou dílnu levou rukou (za to bych zabíjela, jdu uklízet a pět minut před tím v kuchyni dojdou gumový rukavice. Ale teď jsem na to vyzrála, ve skříňce mám nakradený rukavice na úklid každej den až do konce pobytu, zejtra je dám pěkně do kříně na dílně a bude ), protože ve skříni jsem sice našla rukavice, ale pravá byla děravá, a pak už se vydáváme do kuchyně. Tam jsem pověřena děláním holandskejch řízků. Obdivuju toho, co to umíchal, ta hmota vypadá jak zvratky, ale přitom smrdí jak kočičince .
No nic, doděláno a jsem vyslána vydávat obědy personálu. Víte, to je tak krutý, když je fronta osmi lidí, prosklenou stěnou na vás zírá, jak mícháte a nabíráte polívku prvnímu ve frontě a tváří se, že by vás nejradši zabili, že zdržujete. No kdo by to nepromíchal ještě dvakrát? . Vydávání obědů prokládám pitím kakaa, který je sice 200ml na osobu, ale tak kdo by se na mě za těch devět skleniček zlobil, že? . Může mu stačit fakt, že je mi z nich blbě ještě ve tři na ubytovně .
Po opravdu duchaplném bloumání po pokoji (nemůžu si pomoct, nějak se mi odpoledne náhle nechce spát) je konečně 15:45 a já se vydávám do posilovny. Pak ještě do bazénu, kde se pěkně porochnim ve vířivce a pak málem dostanu infarkt, když se vrátim do bazénu, kde je jenom o devět stupňů míň. No jo, sportem ku zdraví