Deník horizontální pracovnice, díl X.

souloží v noci někdo na umyvadle nebo ne??
Půl dvanácté. Nedá se nic dělat, ač bych to nejradši znova zalomila, vydávám se na záchod. Dělám chybu. Nikola se stejně jako já domnívala, že už nebudu vstávat, takže žebřík dolů z mojí postele obložila svejma věcma. Poté, co vcelku vtipně uklouzávám po její prastaré Nokii a málem přilehávám k Iloně do postele se vydávám na zmíněné WC. Po cestě potkávám Nikolu, tak jí z posledních sil sděluju, že jsem se kvůli ní málem zabila, ovšem ona mě přerušuje a sděluje mi, že (nebudu citovat, věta bude hned o čtyři sprostý slova chudší ) v koupelně nějaké osoby souložily na umyvadle. Nemám dílu se bránit, takže ona mě tam táhne a lehce nadšeně mi ukazuje kalhotky pohozené pod umyvadlem. Na moje mdlé pokrčení rameny (osobně se spíš domnívám, že je tam někdo prostě po mytí zapomněl ) reaguje odchodem a jde to rozhlašovat dál. Ač je to v tuto pozdní hodinu divné, myslím, že za chvíli z toho vyjde, že tam byli čtyři najednou .
Po návratu na pokoj otvírám okno, protože Nikola pořád nervózně škrtá zapalovačem a já v tom smradu už nemůžu dejchat. To už ovšem MOJE zima budí i Ilonu a místo, aby jsme v tuto nekřesťanskou hodinu spaly, začínáme s výměnou názorů (ne, hádka to není, na tu je moc hodin ). Abych byla konkrétní, po pár dnech už si solidně lezeme na nervy. Prej moje hlasité ranní SMRKÁNÍ budí Ilonu. A moc na ně větrám. A dovoluju si ráno svítit, když potřebuju najít věci a ony ještě spěj. Ano, zasloužím si trest smrti. Smrkám, protože mám prostě rýmu a to je samozřejmě jen kvůli nim, abych je naštvala . Větrám, protože svejma nechutnejma sprejema a lakama na vlasy zakládaj denně další a další ozonový díry. Svítim, protože je prostě doháje tma . Já ovšem tiše mlčím, nechávám si nadávat a neřeším to.
Když mě (a je, haha ) ráno budí můj budík, co nemůžu nejdřív najít, slejzám dolů oblíkám se a s kartáčkem na zuby odcházím (abych je náhodou nevzbudila, až budu smrkat ) do koupelny, kde je kromě těch kalhotek nádherný ticho, takže si sedám na kraj sprchy a tak klimbám, protože jsem vstala moc brzo. Pak se vracím do pokoje (to je vždycky zvláštní, jak mi o půl šestý ráno cesta na WC zabere dvakrát tolik času, protože jdu a narážim do stěn ).
Pak už vyrážím ven. Jelikož jsem na zrcadle měla vzkaz, že mám po cestě hledat telefon (Ilča ho včera vytratila, když "sáňkovaly" k ubytovně), vyrážím ven a sleduju zem. Na to ovšem po pěti vteřinách kašlu, protože přes noc napadlo dalších deset čísel a je vidět akorát tak ještě neprošlapanej sníh. I ask myself if I'm not dreamin'... To se vám musím pochlubit, asi už tu začínám blbnout. V noci se mi zdálo, že jsem odsaď dojela domů a zjistila jsem, že jsem si nenechala vyplnit osobní hodnocení a nic nemám potvrzený, takže nejen že nedostanu zaplaceno, ale ještě budu muset zaplatit za všechno, co jsem tu použila. Pravá noční můra .
Z úvah mě ale vytrhává cíl cesty, oklepávám boty a s úsměvem nahlížím do kukaně, kde hlídá sekuriťák. Abych byla konkrétní, hlídá, ale evidentně u toho ještě spí . Po převléknutí nabíhám na dílnu a jsem hned vyhnaná do práce. Mistrová je nějaká unavená, rychle a hlavně potichu mi zadává úkoly a čím častěji vyžaduju opakování, kolik čeho a kam mám dát, tím začíná(me) být zoufalejší. Když jednu chvíli opět nevím, co mi říkala a ona vypadá, že mě asi zabije, pokládá otázku "Ty se bojíš nebo co?" a po mé odpovědi, že jí jenom nerozumim náhle mění náladu, začne se mi trochu usmívat a oznamuje, že je celá taková zdechlá. Hustota vzduchu se najednou mění, jsem ovšem vyslána pro tři tácky do kuchyně. Mně ale trochu uniká, že myslí ty, na které si personál dává talíře s jídlem, takže razím do kuchyně a tam se jak blbec ptám, kde bych je mohla sehnat. Když to nakonec kuchař vzdává a volá na cukrárnu mistrové, aby se zeptal, je mi to konečně vysvětleno a já s neblahým tušení kráčím zpět. procházím dveřmi, tam stojí mistrová, lehce zoufale se usmívá a pokládá spíš řečnickou otázku proč jsem se jako ťulpas ptala, když mi jasně ukázala, že tyhle. Na moje zakuňkání (začínám pomalu propadat hysterickému veselí ), že jsem si to s těmahle nespojila se jen usměje a pokračuje v práci. Když se mi vzápětí povede otevřít novou smetanu, i když v ledničce už jedna načatá je, jen mává rukou. Pak se mi ještě podaří rozlejt špatnou barvu želatiny na něco jinýho než mám. Proto ve chvíli, kdy ke mně mistrová přijde a prohlásí "Dneska jsme spolu naposled, zítra a pozítří tu budeš s Hankou.", nereaguju. Když ovšem dodává "...a proto ti osobní hodnocení vyplnim už dneska.", s ohledem na posledních dvacet minut nezvládám a zacukaj mi koutky. Ona jen tak souhlasně pokejvá a začne se smát se mnou. Aroma souznění nad jednou nešikovnou osobou .
Pak už ovšem přichází čas na úklid a mistrová jde pryč. Začínám u mikrovlnky. Otevřu ji, podívám se dovnitř a mám dost. Tam to vypadá, jak kdyby tam někdo hodil granát. Střeps, stěny a dno ožehnutý a děsnej smrad. Když se mistrová vrací, opartně se tážu, co se stalo v mikrovlnce. Její "Noo, to včera náhle vybouchnul ten skleněnej talíř a začalo to tam všechno hořet..." mě nutí proklínat včerejší volno. A já jsem se nudila na ubytovně
Pak douklízím a nenápadně nahlížím do papírů položených v polici, kde je nahoře už vyplněno to moje hodnocení. když v kolonce Úroveň znalostí nejdřív čtu "nemá základní znalosti", nedivím se. První den jsem si nemohla v tom stresu vzpomenout na to, co je co v poměru na linecký těsto . Naštěstí to jen šptně čtu, takže přecejen nějaká výplata bude .
Ale už se přesunuju do kuchyně. Dostávám za úkol nakrájet dvě bedýnky žampionů k večeři (co dnes večer udělám, co myslíte? Ano, nebudu jíst ), což se mi po chvilce snažím trochu oživit moje šikovnost. Zrovna pokládám nlž, se kterým krájim a podaří se mi prstama opřít o čepel sekáčku, co leží vedle. Zvláštní, tý krve najednou . Když toto ovšem zmerčuje zástupce šéfkuchaře, začíná ta pravá zábava. Nad poznámkama typu "Já jsem to říkal ." se už ani nepozastavuju, daří se mi pořezat skoro každej den, ale když se začne smát na celý kolo a vykřikovat "Teda, to je kuriozita, pojďte se podívat! .", mám dost. Uznáván, je to trochu zvláštní, že se mi povedlo pořezat si dva prsty najednou a to ještě nožem, co jsem ani nepoužívala, ale takovýho povyku kvůli tomu? .
Pak jsem vyslána krájet ovoce do ovocnýho salátu. Onen zástupce šéfkuchaře se sladce usměje a táže se mě, jakej nůž chci, jestli dlouhej, krátkej, malej.... Na moje "Tupej " odmítavě kroutí hlavou a když se vrátím od umyvadla, podává mi čerstvě nabroušenej sekáček velkej jak prase, že by se s tím snad dala zabít i kráva . Ne, nenatahuju ruku, ať mi ho teda dá .
Naše další spolupráce se taky jeví velmi vtipnou. Narovnám tu velkou třípatrovou mísu ovoce a snažím se jí zabalit. On se přihrne, že mi to zvedne, což nakone i se slovy "Doufám, že to tu nebudu držet půl dne ." udělá. Jenže. Vidí, že mám omotáno, takže to začne bez ohledu na mě pokládat. Když reaguju "Ááááá, mám tam ruku!!", zvedne ten tác, pak ho položí, andělsky se usměje a povídá "Jsem se divil, že to nějak nestojí ." To jsou dneska lidi .
Po odpoledním odpočinku, kdy se nehorázně nudím, povaluju se a kreslím šílené obrazce, vycházím směr posilovna a internet. Nějak se toho posledního nemůžu zbavit .

(jo, na závěr bych ráda reagovala na Jimiho komentář, kterej reagoval na můj komentář, kterým jsem reagovala na Lenčin komentář, která reagovala na moje blognutí .
Jaké prase? Porovnej si tuhle citaci "Stáhla Nefera na sebe a přivítala ho rozevřenými stehny. Bolestně cítila, že postrádá zkušenosti, a to zjištění v ní probudilo ochranný mateřský pud. Při vlastní neznalosti ho naváděla, dokud nezačal vklouzávat do její překypující touhy a nepřekročil práh jejího nejintimnějšího já. s tim vašim Actimelem . /pro zvědavé, strana 329 /)