Deník horizontální pracovnice, díl V.

už tady z toho padám na prdel
Píp píp píp píp. Budík. "Jedině s AB Tronicem budete mít krásné tělo při minimální námaze!". Hm, holky zase nevyply televizi a na Primě právě běží ranní (no, ranní, imho ještě noční ) dávka teleshoppingu. "Chcete mít také tak krásné tělo?" Nedává mi to a s lehkou nechutí se otáčím směrem k televizi, abych se podívala. No, po ránu docela depka . Zvláštní, ta reklama se pořád opakuje, některý věci už říkaj potřetí. A hele, 5:45 . Tentokrát se sice ještě větší nechutí, ale vstávám, nabíhám do koupelny, skoro tam vrhám (včera večer jsem poté, co jsem promazala historii, zvedla se od pc a málem při nahazování bundy prorazila příčku, co je vedle pc, protože jsem zapomněla, že mám po kapsách lahev pití, mobil, přehrávač a věci do posilovny , vyrazila na ubytovnu, kde byla Ilča a brečela. Vzpomínala na přítele, co jí umřel loni v září. Nechala jsem ji být, ale když se mě náhle zeptala, jestli bych nešla do pizzerie, nahodila jsem na sebe i přes lehkou nevolnost oblečení a šly jsme. Výsledek, kterej jsme si ještě teplej přinesly na pokoj k rodinnejm poutům mi sice chutnal asi jako sledování pout , ale budiž. Každopádně mi to nesedlo) a pak už stoupám k Horizontu. Potichu, přehrávač opět stávkuje. Ale už procházím vstupem pro zaměstnance a ano, první na koho narážím je moje mistrová. Ta ale zřejmě nemá hodinky , takže zabíhám do šatny a hážu na sebe oděv.
Po tomto úkonu vcházím na dílnu, kde dostávám první práci a další sedmihodinovka se rozjíždí. Ano, jako už každý den mám pracovní ráno s Leošem Marešem. No ještě větší depka než ten teleshopping a skvělá těla . Objevuje se tam i jedna velmi humorná chvilka - tak se nějak bavěj o Natalii Imbrughlii (fuj, to je jméno ) a Leouš náhle pokládá otázku, v jakým filmu hrála. Když jeho kolega neví, ptá se posluchačů a po chvíli bere do éteru jakého si típka, který odpověď natěšeně vysolí hned jak může. Následná odpověď "Hele a Jirko víš, že za to nic nedostaneš?" ho zchlazuje natolik, že odpověď je tichá a skoro plačtivá. Málem padám pod stůl .
Pak přichází jeden ne zrovna pěknej úkon a to strouhání ořechů. Vlašáky a lískový ještě jdou, ale s mandlema je problém. To, že je nejdřív nemůžem najít pominu , ale to, co to udělá při mletí je něco skvělýho. Mám hotovo, vypínám stroj, strkám dovnitř ruku, vytahuju ji, protože se to struhadlo ještě točí a málem jsem tam přidala trochu krve a čekám, až se to teda zastaví. Pak tam šahám znova a...ten stroj je fakt parádní. On s kila mandlí 2/3 nastrouhá a ten zbytek tak nalisuje, že z těch madlí vyteče všechen tuk a vytvořej takovej humus, že to není možný. To chci domůůůů .
Pak už ale razím na Výšinu. Tentokrát jsem ani pult nepřevhrla , co mi ale starosti krapet dělá je hustý sněžení, co mi vlítává do očí a nic nevidim. Na tuhle chvíli skvěle pasuje úryvek z Ladovy zimy od Nohavici - "...a už kua zase padá..." . Ale tak dobrý, situaci řeším tím, že si svůj kulíšek s rolničkama natahuju přes oči a jdu. Lidi kolem maj v očích trochu otázku, kde je tady poblíž cvokárna, co má zrovna vycházky, ale ještě že to nevidim . Nevidím toho ovšem ještě víc, protože jdu, jdu a náhle doslova padám na řiť. Dobře, s výtlemem vstávám, ale když vzápětí zjistím, že dva metry ode mě stojí od ubytovny zrovna jdoucí správce, zírá na mě a vypadá, že smíchy asi neudrží stolici, se slzama smíchu v očích ho zdravím a pak radši jdu, nekloužu jako vždy (jo, včera jak jsem šla od toho netu, tak přede mnou po cestě jela nějaká lyžařka od vleku nad hotelem. Já jsem standartně už od silnice klouzala - takže vždycky rozběh, cinkání rolniček a skluz o několik metrů. Rozběhla jsem se, kloužu a ona náhle vyděšeně odskočila do závěje a otáčela se, co se děje. To niic, to děda mráz ).
Na pokoji zalézám na postel a relaxuju. Chvíli přemejšlím nad tím, že napíšu pohledy, co maj zatím jenom adresy, ale pak na to po opravdu rozumném promyšlení kašlu a koukám na tv. Když pak ošiřím, protože Ilča jde do solárka a Nikola pracovat, přemejšlím nad tím, že se dneska na posilovnu vybodnu a budu se válet. Když ale náhle nějaká malá lama objedná Helenu Zeťovou, bleskově seskakuju z postele a zdrhám. Uf . Cesta do sportcentra probíhá skvěle. Už na chodbě ubytovny opět potkávám správce, kterej hned poté, co ho pozdravím, chytá takovej záchvat smíchu, že to není možný, automaticky se k němu přidávám a razím do kopce.
Pak trávím hodinu v posilovně, dvě minuty na večeři a hodinku na netu. Ideálnější odpoledne snad není .