Deník horizontální pracovnice, díl IX.

volno aneb neflákám se, nýbrž pasivně odpočívám
Ráno. Půl osmé, světlo, teplo, trochu hluk a v uličce Ilonina noha. Nemůžu proto na WC a čekám, až ji uhne, což se po deseti minutách, při kterých mám nohy křížem, skutečně stane, takže poté se vydávám na WC a zpět do postele, kde pokračuju ve spánku až do krásných 9:30. Oproti dennímu vstávání v 5:20 krásnej rozdíl .
Ale už je čas na snídani. Jelikož tu dostáváme zřejmě jen když pracujeme, řeším ji suchýma cornflakama. Víte, proč suchýma? Protože mi včera mlíko "vypadlo" z okna . V úvozovkách proto, že to tak úplně není pravda. Já jsem totiž to mlíko po koupení načnula, takže když jsem ho chtěla umístit do chladu, nemohla jsem ho dát do igelitky s džusama, co mi visí z okna. Proto jsem chvíli koumala u okna, načež mě popadl šílenej nápad, vyklonila jsem se z okna a málem jsem vypadla, ale povedlo se mi krabici postavit na zmrzlou plošinu, co máme před oknem. Chvíli tam tak pěkně stálo, já jsem na něj vesele zírala, načež udělalo skluuz a zmizelo v závěji. Suchý cornflaky jsou vlastně dobrý .
Po snídani začínám náležitě idlit. Ležím na posteli, lehce vnímám pustěnou televizi a dočítám Řeku bohů. To mi ta knížka teda dlouho nevydržela, dva a kousek dne a je v háji . No nic, jedenáctá, kdy se začínají vydávat obědy personálu se blíží, takže vstávám, oblékám se a vycházím do krásného slunného dopoledne, které je ještě zářivější díky tomu, že se mě netýká pracovně . Ale už stojím u okénka. Rybí filé v parmazánovém těstíčku a na veget je zelenina po asijsku. S díky odmítám a beru si jen mrkvovej salát s ananasem. Ano, osoba vydávající jídlo na mě zírá jak na dementa, ale on si člověk časem zvykne .
Po návratu na pokoj se proto vydávám do obchodu, kde si kupuju pití, mléčnou rýži a žvýkačky, načež razím zpět na ubytovnu a lahev s pomerančovou limonádou mám dost nepříjemně zaraženou v zádech. Ale teda takhle vyrovnaná (bohužel jen fyzicky ) jsem dlouho nebyla . Pak na mě ovšem doléhá trochu nuda. Proto poté, co poslední spolubydlící odchází makat (chacha ), prozkoumávám postele a mám dost při některých nápisech. Na nich je totiž jasně vidět, že na týhle ubytovně a zrovna tomhle pokoji ubytovávají účně. "Čus buzny, si to tu užite, ale dřív, než chcípnete. To mi věřte, je to tu na bednu." nechávám bez komentáře. "Já bejt váma tak hned jedu domů" taky komentovat nebudu, dokonce ani "Docela to tu jde, jen ty lidi z Horizontu pruděj" komentovat nebudu, ovšem "Něco si dej, jinak tady pojdeš" je perla .
Pak už ovšem razím do posilovny. Cesta k hotelu probíhá skvěle, na silnici mě míjí SKImikrobus, při pohledu do něj jsem opravdu dojatá. Na třech sedadlech za sebou sedí tři děti a všechny se vrtaj v nose . V posilovně se pěkně protáhnu a protože jsem tam šla moc brzo, zkouším se podívat, jestli je někdo na netu. Ano, je, ten máňa, co mě druhej den dvakrát vyrazil, že tam bude ještě dlouho. S nechutí se vracím na ubytovnu, kde se chvíli povaluju, pak uchopuju zápisník a přehrávač a vydávám se z chaty. Hned za dveřmi je opět led. Štěrk, který tam včera někdy chytře nasypal ovšem zamrznul a zase se to děsně smeká. Po přejdutí nehoršího úseku přestávám zírat na zem, rozhlídnu se po kraji a...hádejte . Ano, podaří se mi smeknout. Tentorkát je to ovšem tak pěkně, že padám rukou do sněhu a zápisník s tuhejma deskama, co mám ve vnitřní kapse u budny, se mi zarejvá do žeber. Nejhorší ale je, že ten následnej smích strašně bolííííí .
Ale když dojdu k recepci, tak už jsem celkem v pohodě, takže zabíhám do šatny, tam si do skříňky odhazuju čisté oblečení a jdu na večeři. Zní to slibně, bageta se šunkou, sýrem a zeleninou dokonce i dobře vypadá. Ale jak chutná, to opravdu nevím, protože ji zatim stále mám v kapse u bundy . Ovšem co mi teď opravdu udělalo radost, byl ten máňa, co tu seděl před pátou, když jsem se tu dívala, jestli je volno na netu. Přišel sem otráveně na mě vyštěknul, na jak dlouho to mám. Nebudete věřit, s JAKOU radostí jsem se otočila s něžným úsměvem jsem mu sdělila, že já jsem tu do šesti, pak přijde nějakej pán a po něm nějaká paní, . Chudák, vypadal trochu napřuženě . Ale jako to si nemyslete, ty lidi tady fakt už byli . I když teda ještě tak dva lidi jsem přidat mohla, to jako jo .
A teď mě omluvte, jdu se válet na ubytovnu, užívat ticha a konzumovat tu bagetu a polomáčenky, co jsme k tomu dostali. A asi bych v tom výčtu neměla zapomenout zmrzačení, cesta na ubytovnu je dlouhá .