Deník horizontální pracovnice, díl VII.

zombie? tady?
Ráno bývá děsivé. Někdy bývá extra děsivé. Zvlášť když spolubydlící do půl dvanáctý svítěj a zavazujou pořezanou ruku. Když se k tomu ještě přidaj típci ze sousedního pokoje hlasitým hovorem, spánek nepřichází v úvahu. This is the noise that keeps me awake, my head explodes and my body aches.... Až když tam milosrdná spolubydlící vlítne a vyžádá ticho, můžete spát. A ráno? Děj se vůle boží . To se pak plazíte, ke všemu pozdě, do kopce, usínáte na dveřích s nápisem Privat, usínáte na skříňce, usínáte všude.
Když jsem tak seděla na zemi před dílnou a čekala jsem na mistrovou, se skoro až zoufalým úsměvem jsem zavzpomínala na poslední film, co jsem před odjezdem viděla. Return of the living dead, jedna starší (1985), velmi povedená zombárna. Kdybych v momentálním stavu nahodila lačnej výraz a začla bych sípět "Brains, BRAINS!", přísahali byste, že jsem tam hrála . Pak už jsem ale byla vytržena z myšlenek na hlodání mozků mistrovou. Ta pronesla "Běž se rovnou nasnídat. A P-O-M-A-L-U!! " (pokaždý mi vyčítá, že se nemám tak honit...nevím, tka nějak nedokážu žvejkat jednou housku půl hodiny), tak jsem vyrazila. Chvilka napětí...ano, pečivo s máslem, sejrem a šunkou. Jestli mi to doma někdo nabídne k snídani tak se neznám. Ale pozor, jednu obměnu to mělo! Měla jsem místo housky DALAMÁNEK! .
Když jsem naklusala na dílnu, pustila jsem se do dělání buchet, což provázelo neustálé říkání, co mám dělat. Bohužel, opět to došlo do fáze "Ty než to uděláš tak bude osum.". Nechápu, co se po mně chce. Mistrová mi nevysvětlí, jak to mám udělat a pak mi vytýká, že to dělám váhavě, abych to nezkazila. Kdyby mi nadiktovala složení a postup, napsala bych si to, v pohodě bych se to naučila a bylo by. V seznamu "Jak nenaštvat mistrovou" je tedy dalších pár položek. Mimo netykat,neprojevovat vlastní názor,pracovat svižně a nepoužívat kartu způsobem, který je lepší nově přibyloneotáčet roládu a klidně to podělat, jen to udělat rychle. Asi si to začnu zapisovat a po večerech se to budu učit (možná lepší než včerejší večer, kdy jsem se hnána hladem (nebyla jsem na večeři, protože 1. bylo čevabčiči, 2. jsem seděla na netu ) vydala do pizzerie. Nejen, že jsem se po cestě děsně rozsekala, že to vypadalo, že jsem si asi udělala něco s kolenem, navíc jsem po příchodu tam zjistila, že je totálně plno a čekala bych hodinu, takže jsem se nejen hladová, ale i zmrzačená vrátila na ubytovnu a jedla jsem suchý čokoládový lupínky. Ano, když už jsem u nich, ty jsou taky kapitola sama po sebe. Když jsem dnes byla s heslem so don't delay, act now, supplies are running out opět v obchodě, OPĚT, prosím už potřetí, jsem nakoupila všechno možný, jen na mlíko jsem zapomněla . Ale třeba to zítra vyjde ).
Ale tak v pohodě, pak došlo až na úklid, mistrová šla vydávat obědy, tak mě nechala na dílně samotnou, ať uklidim a zamknu. Řeknu vám, to byla pohodičkáááá . Úklid, hudba, zpěv . Když jsem pak zamkla, odevzdala klíče a vydala se na oběd, byla jsem koprovkou celkem příjemně překvapena (chutnala jak svíčková ) a pak už jsem musela naklusat do kuchyně. A tam přišlo to nejhorší. Byla jsem přiřazena k dvou kuchařkám, co dělaly obložený rohlíky pro nějaký výletníky na zítra. To byla nudááááá. A zoufalá. Tak jsem zkoušela nenápadně zdrhnout . Doobložila jsem, nenápadně mizím. "Kam jdeš?? Nemáš to ještě zavřený!". Dobrá, pozavírala jsem, opět nenápadně zkoučím mizet. "Ještě jsi to nezabalila!!". No na to by se člověk vybodnul .
Pak jsem konečně zběhla k Renému. René je potetovanej, sprostej, vtipnej a Slovák. Všechno by mu člověk odpustil, když jde do kuchyně a on na to reaguje "Ahoj, Zuzankáááá! ". Aspoň někdo tu ze mě má trochu radost .
Pak jsem doklouzala na pokoj. Pád do postele a utrpení. Nikola má ráda hlasitou hudbu. Hodně hlasitou hudbu. I já, co si na moje vyhrávání v létě stěžujou lidi na konci ulice uznávám, že to má moc nahlas. Ale jí to nevadí a s radostí nám do všech orgánů rve hity typu Bij skinheada do hlavy. Ale co mě dovede vytočit nejvíc je Underworld - Born slippy. Né jako samo o sobě, ale když to pouští furt dokola, buď zdrhám do zmíněného obchodu nebo narážím na uši sluchátka a doufám, že si z vejplaty budu moct nakoupit naslouchátko .
Pak ale holky odešly, nastalo nádherné ticho a já jsem se vrhla na včera rozečtenou Řeku bohů. Pak na mě ale padla děsná únava, že mi prostě nezbylo než si natáhnout budík a jít spát . Pak už ovšem budík zvoní a já ve stavu člověka přeejtýho parnim válcem vstávám a vydávám se do posilovny. Blbej nápad. Jsem sotva ráda že tam trefím, takže si odcvičim a pak tam už jen tak posedávám. Dobře dělám, přicházej dva tak dvanáctiletý Němci a prohlížej si to tam. Jeden dělá machra na kamaráda, pořádně se rozpřahuje a bouchá do boxovacího pytle. Fakt, že tam hned poté následujícíh pět minut poskakuje a kvičí bolestí mě tak rozesmává, že ten chudáček vypadá, že hned jak bude moct, tak po mně něco mrskne . Ještě že už musim na večeři .
Áááá, měla jsem se nechat bombardovat od toho kluka. Boloňské lasagne. Kdybych to měla tak nějak shrnout, tak ještě, že jsem nechala chuť, čich, zrak a estetický cítění na pokoji . Ale pozor, tentokrát se v tom nepřehrabuju jen já, přehrabuje se v tom úplně každej co nemá veget . Radši jdu na internet a dělám jen správně. Sice nestíhám blognout do šesti, takže pán, co mě tu každej den v půl šestý navštěvuje a ptá se, kdy odejdu, mě tu díky mé solidaritě vystřídá a já razím na pokoj, odkud se v půl osmé vydávám zpět sem a dokonču rozepsané blognutí (doufám, že to dostatečně oceňujete ).
A teď, teď razím na pokoj. Ano, spát .