Deník horizontální pracovnice, díl VI.

na ledu, na ledu, já si něco provedu
Budí mě tma, chlad a čísi hovor. Otvírám oči a překapeně zírám na stojící Nikolu. CO dělá doháje tak brzo ráno vzhůru? Aha, ono je teprve půl jedný a slečna razí do hospody. Dobrou noc.
Tentokrát mě už budí budík....a hovor. Á, návrat ztracené dcery . S lehkou nelibostí seskakuju z postele, závistivě pozoruju ulehající Nikolu a začínám se oblíkat. Po ujištění její návštěvy z mojí strany, že je rozhodně lepší jít teď spát než vstávat scházím schody a rozrážím dveře do mrazivého rána. No jo, zas ještě všichni chrápou .
A jak jinak, vydávám se k hotelu. Škoda, že jsem tak nepozorná, jinak bych si všimla, že už je namrzlej komplet celej chodník před ubytovnou a nemusela jsem málem vysklít okno do číhosi pokoje . Ale co, ..."I've got life!..." a pokračuju v cestě. Když dorazím do šatny a dám si sušit boty, napadne mě jedna dost zásadní myšlenka. Proč si vůbec ten přehrávač beru, když po cestě stihnu jednu, maximálně dvě písničky? . Na odpověď sice nepřijdu, ale Leošek má v rádiu zase odpovědí víc než dost, takže upadám do typického zadumání a pracuju. Tentokrát se mi ale nepracuje dobře. Mistrová má náhle výhrady úplně ke všemu. Výhrady bych pochopila, ale způsobem "A proč to děláš takhle blbě, dělej to jinak!" totálně nesnáším. Ale v klidu, dle Ajsovy rady (strávil tady celý první pololetí) mlčím a neprojevuju svůj názor. Ale upadám do mírně špatné nálady. A ta se mě drží asi hodinu. Za tu hodinu jsem ovšem přišla na to, že a proč tu psychicky strádám . Chybí mi při práci komunikace. Typické kecání o ničem, vtipkování, vzájmné bombardování vším možným (no, docela mě první den v kuchyni pobavilo, když po sobě zaměstnanci náhle začli házet kostičky osmaženýho chleba ), prostě jakákoliv sranda. A ta mi chybí strašně. Né že by Mareš nebyl tak vtipnej, že bych po nocích netoužila po jeho podpisu a neklepala se při pomyšlení na něj , ale přecejen...Šla bych klidně i s Michalem znova prozkoumávat pánský záchody v přízemí naší školy (jako ale to byla tenkrát solidní sranda. Poté, co jsem zanadávala na to, jak velkou maj kabinku jsem začla zkoumat mušle a komunikovali jsme. Jen mi nějak nešlo do hlavy, jak to jako splachuje, když to má sundanej kohoutek. Po chvíli, co jsem tam s tim nevěřícně kroutila a pořád jsem opakovala "Jak todle splachuje??" to Michal nevydržel, přistoupil ke mně a spláchnul splachovadlem, co se mi celou dobu houpalo ve vejšce očí. No my jsme lezli ven snad deset minut ).
Pak se ale naštěstí moje (naše) nálada zlepšila, takže už to bylo lepší. A co bylo totálně nejlepší, dostala jsem za úkol vymodelovat z modelky jablka a hrušky na dorty ve tvaru ježků, co se budeou dělat zítra. Ach, ta nostalgie . Ale abych se pochválila, byla to práce opravdu precizní. Šťopička, lísteček, no krása .
Pak jsem nablejskala dílnu a razila jsem na oběd. Poprvé jsem měla "veget", o kterém jsem se zmiňovala minule. No ten, kvůli kterému jsem málem zdemolovala výdejní prostor .Byly to jakési širší těstoviny zapečené s kuřecím masem, čerstvou zeleninou, smetanou a sýrem. No..fakt, že to bylo totálně divně slizký od tý smetany a mělo to divnou chuť pominu a přesunu se do chvíle o tak hoďku dýl, kdy si pro totéž šla jakási paní. Na otázku, jestli je to dobrý šéfkuchař s úsměvem reagoval slovy "Samozřejmě, že je to dobrý, vařil jsem to s láskou ." No, jestli tohle bylo ovlivnění nějakejma emocema, tak bych při výčtu začínala nenávistí .
Ale nebudu předbíhat, po "dojedení" oběda jsem naklusala do kuchyně, kde jsem se nahlásila šéfkuchaři a čekala jsem, co mi zadá. Musím se ale přiznat, nejdřív jsem mu křivdila. Ve skutečnosti je to strašně fajn člověk. Jen nemá rád lidi s rukama v kapsách, takže si jistě domyslíte, jak si u něj stojím . Poté, co mě opět ujistil, že mi nechá zašít kapsy, protože jsem k němu přišla a automaticky jsem si vrazila ruce do kapes mi sdělil, že spolu jdeme dělat knedlíky, dotáhnul mě ke stroji a začal mě zkoušet, z čeho se knedlíky dělaj. Jak to mám do háje vědět?? Vařit bude manžel (zdravím ). Když ze mě nakonec ani nedostal, co se tam dává, poslal mě za dalším zaměstnancem, ať mu pomůžu obalovat řízky, že se mi to bude v manželství hodit. Fakt, že onen zaměstnance zvedl hlavu s totálně tupým výrazem se zeptal "Obalování?? " sice lehce srazilo jeho autoritu někam do těstíčka na obalování, ale to nic .
Pak jsem ještě rovnala třípatrovou ovocnou mísu. Jestli něco hostům závidím, tak je to tohle. Tři patra plný čerstvýho ovoce, na tácech 12kg nakrájených melounů...a já žeru zapečenej sliz, no to je konec . A poté...poté jsem byla konečně propuštěna. Vrazila jsem do šatny a tam mi vhrkly slzy do očí. Né že by mě ten odchod tak dojímal, ale nějaká lama tam kouřila a pak se to snažila zakrejt nějakym sprejem, nejspíš použila celej , takže jsem pobyt tam hodně zkrátila. Po příchodu na ubytovnu jsem se chopila batohu, peněženky a razila jsem na nákup. Včera jsem totiž dopila jediný, co mě udržuje při životě (ne, vodka to nebyla . Ale přitom mi ji jeden učeň při nahodilé společenské konverzaci na chodbě doporučoval, že se mu s ní prej líp vstává ) a to džusy. Nákup proběhl skvěle, dalších 130Kč v háji . Ale co bych neudělala pro duševní pohodu, že? . A teď? Teď jdu na ubytovnu a doufám, že mi ty džusy za oknem nějakejm zmetek neukrad .