Deník horizontální pracovnice, díl XI.

dóómůůů, do Podolí, do lékáárny!
4:30. Mám chuť nabodnout je na kůl. Obě. Holky se právě vrátily z herny. Nejprve mě probraly jejich hlasité komentáře všeho, ale vypadalo to, že zas usnu na úkor dýchání, ovšem když vzápětí Nikola pronesla "Promiň Zuzkoo, ale musim si rozsvítit, tak se hlavně prosím nebuď!"(to mi přišlo samo o sobě dost vtipný, protože už deset minut dělaly takovej hluk, že by spala leda mrtvola a rozsvítila tu nechutnou hnusnou vodpornou zářivku, co je přímo nad mojí hlavou, musela jsem vystrčit hlavu z peřiny a oznámit, že už vzhůru jsem. Když se pak konečně o půl hodiny dýl zhaslo, doufala jsem, že už bude ticho, ale nějak to nešlo. Proto když jsem o 40 minut dýl vstávala, nebylo to tak úplně ono. Dveřma jsem sice na třetí pokus prošla , ale pak už to bylo horší. Když jsem se, opět potmě, oblékla, vyrazila jsem do koupelny, tentokrát už s přehrávačem na uších. If I die before I wake... Asi se povedlo, protože to, co na mě zírá ze zrcadla, má kruhy pod očima až k nosním dírkám a haluška to evidentně není .
Ale už kráčím do kopce. Někdo strašně milej konečně odmlátil ten led před chatou, cesta se obejde bez pádu a kromě toho, že jdu jako vždy zase první a musím brodit patnáct novejch čísel sněhu to jde. Šatna, oblékám se. Nějak jsem podcenila skládání pracovního, vypadám, jak kdybych krávě nevypadla z huby, ale z jinýho telesnýho otvoru . A už razím na dílnu. Mistrová nikde, zabírám strategickou pozici v sedě na ledničce a čekám. Kroky, seskakuju dolů a zabírám kultivovanou pozici ve stoje. Mistrová mě zdraví, ptá se, jestli jsem se nevyspala nebo co že tak vypadám (ne, bylo to skvělé ) a zadává mi první práci. Mám vařit máslovej krém. Diktuje mi suroviny a množství, nahazuju si to do hrnce a vařím. Je to ale něaké čudné. Působí to totiž krapet jak zvratky (ano, to už se mi jednou povedlo, ale to tam bylo už i máslo ) a je to samej žmolek. Opatrně volám mistrovou. Sděluje mi, že jsem to tam špatně nalila (nemůžu si pomoct, ale na svym nalejvání nic špatnýho neshledávám ) a vzápětí málem kolabuje když zjišťuje, že jsem tam při vaření nedala cukr. Nepobírám. Ve školním postupu a postupu, co jsme se učili v technologii se tam cukr dává až při šlehání. To jí sděluju a ona na mě zírá jak na největšího dementa. Pak mi ovšem sděluje, že tak se to nedělá a zkazila jsem to. Ano, přiznávám, ten krém vypadá ve výsledku poněkud nechutně , ale domnívám se, že mi teda měla říct postup.
Ale to nic, pokračuju. dělám minidezerty a je čas je zalejt agarovou (něco jako želatina) polevou. Ano, velmi pěkně si beru misku, ano, velmi pěkně do ní nalejvám z velkýho hrnce ten agar, ano (teď se mi Jogi asi pěkně vytlemí ), hezky toho leju polovinu na svoji zástěru, nohavici a do boty, ano, nevím o tom dokud si toho mistrová nevšimne a mě to po chvíli nezačne pálit . Ale zas tak aspoň mi už ta jedna bota tolik nevětrá .
Pak už naštěstí přišel přesun do kuchyně a moje obvyklá činnost. Kdo uhodne, ha? Ano, krájela jsem . Zeleninu, pak jsem dělala opět onu ovocnou mísu a mezitím jsem měla Kuře po indicku s rýží a broskvovym kompotem. Nechci nějak to, ale nebejt tam tolik cibule tak to bylo lepší než když jsem měla totéž na brigádě . Pak mě ovšem čekal návrat k ovoci. Poté, co jsem se pekně napapala melounu jsem byla vslána domů, protože nebyla žádná práce. A abych nezapomněla - největší úspěch dnešního dne - neřízla jsem se! . Ovšem včera, včera jsem si pěkně rozedřela ruce. Když jsem večer přišla po netu na pokoj a tam opět prázdno a nuda, zapla jsem televizi, ale po chvíli jsem jí vypla a s náhlým vnuknutím a Nikoliným igelitovým pytlem jsem se vydala na onen zmínění svah za Horizont. První sjezd byl skvělej. Ujela jsem asi 10 metrů, ale při tom jsem si stihla totálně narazit pozadí . Situaci jsem vylepšila hned poté, co jsem se ve snaze postavit smekla a hodila jsem ze svahu takovou rybu, že jsem se hrabala ještě pěknou chvíli . Možná mít rukavice, šlo by to líp .
Když jsem se v šatně převlíkala, oko mi padlo na Hypernováckou (ano, stále jsem vlastenec ) igelitku, ve které jsem si tam donesla boty. Nedalo mi to, sebrala jsem jí a od silnice jsem se za doprovodu Smash Mouthů velmi rychle dopravila až k chatě. Sice jsem po cestě trochu sebrala jednu paní, ale tak je zima a klouzalo to, že? . Na ubytovně jsem ovšem nevydržela dlouho. Vzala jsem si rukavice, zbývající drobné a po svahu za Horizontem (všimněte si té aktivity, lezu zase zpátky k hotelu, to bude postava ) jsem se i přes fakt, že jsem měla sníh až za krkem, dopravila až na silnici, kde jsem si, ač mě asi budete mít za blbce, koupila žvejkačky v trafice, co je přímo pod naší chatou a vrátila jsem se na pokoj. Tam na mě ovšem lehlo vyčerpání (a taky jsem se nebránila ) a usnula jsem.
Když jsem se po půlhoďce vzbudila, Ilča se vrátila z práce, tak jsme konzervovaly, půjčila jsem jí telefon a snažila jsem se shodit rampouch, kterej mě rozčiluje už od našeho příjezdu. Poznatek do lodního deníku: Ramínko je krátký! . Pak jsme vyrazily do posilovny za trochou pohybu. Zatímco jsem fofrovala na jednom stroji, pozorovala jsem, jak za prosklenou stěnou o patro níž jakási dvojice squashuje. Takhle jsem se dívala už minule, ale teda minule to bylo i zábavnější. Jakýsi dva německý dědulové tam pobíhali, nejdřív na mě divně zírali, proč tam sedím za sklem na zemi a divně zírám, pak se na mě ale začli usmívat a jeden po mě opravdu přesně vypálil míček. Díky bohu za to sklo . Co mě ale opravdu překvapilo byl fakt, že i v tomhle věku člověk může, když se mu něco povede, nahodit šílenej posměvačskej výraz, vztyčit prostředníček v známém gestu a ještě tomu druhému říkat, jakej je lůzr .
Druhá hezká věc, co v posilovně byla, byla taková malá holčička, co tam byla s maminkou. Měla s sebou takovýho medvídka a najednou prohlásila, že ještě nemá jméno a musí něco vymyslet. Chvíli tam tak chodila a pak náhle zavýskla "Jůlinka Houšková!". Zdravim Jogi .
Pak jsem byla na palančinkách zapečenejch s tvarohem a teď jsem tady. Počítač se za tu dobu dvakrát seknul a musel bejt provedenej ledovej restart (=vyrvat ze zdi, power a reset jsou vyřazený a šéfuje tady tomu časovač), ale co si musim pochválit je fakt, že když jsem se při tom druhým seku lekla, že mi zmizela půlka blognutí, ukázalo se, že jsem si to předtim uložila .

A jinak? POMOC! Už nemám co číst, nemám do jíst, protože už mám peníze akorát na cestu a strašně se těšim domů. Těšim se i na ten RssPoint, co se po naběhnutí sekne a budu ho pětkrát oživovat než pobere tu hromadu novejch zpráv .