Deník horizontální pracovnice, díl XII.

padlááá!
5:20, budí mě budík. Lenost mi ale nedovoluje vstát, proto zůstávám v horizontální poloze a čekám na chuť vstát (uznávám, asi to nevyjde, ale nedá se nic dělat ). 5:30, stále ležím a čekám na aktivitu. 5:33, tupá rána do zdi pode mnou, následuje ze spánku vyřčené "Au." a po chvíli následuje totéž. Nikolina snaha prorazit hlavou zeď (a pak, že to nejde ) ve spánku mě natolik probere, že slejzám z postele, snažím se rozhýbat pomlácené (včera večer jsem nabrala teplejší oblečení, pytel a vydala jsem se sjíždět kopce. Po chvíli, když mě přestalo ježdění po cestě u chaty bavit, protože tam někdo chodil, vyhlídla jsem si trocu strmější trasu a začla jsem si od cesty k silnici razit takovou trochu zkratku. Fakt, že ten sníh už byl zmrzlej byl poněkud bolestivej, ale po tak třetím sjezdu jsem to přestala vnímat a vesele jsem drandila dolů. Pak to ovšem nabralo trochu humorný ráz, protože šla po cestě jakási německá rodinka a otce moje snažení zaujalo, tak se zastavil a začal to komentovat a povzbuzovat . Fakt, že se za mnou chtěly vrhat jeho děti a nepovedlo se jim to jen díky včasnému zásahu ze strany matky mu zřejmě nevadilo, takže když jsem opět zmizela dole, ještě se smál a pokračovali v cestě. Pak jsem ovšem vylezla nahoru a náhle u mě stál René. Nechápu sice, na co měl vodítko, když jeho pes nikde v okolí nebyl, ale asi dekorace.... Když se podíval dolů na to, co sjíždim a řekl, že jsem blázen, odešel. Asi jo, protože večer jsem se nějak nemohla dostat na postel ) tělo a jdu do koupelny. Tentokrát ovšem radši bez přehrávače, protože předevčírem, jak jsem tam šla s ním, jsem si pustila vodu, naklonila se k ní, že si umeju obličej a vypadlo mi sluchátko z ucha a spadlo přímo pod ten proud. Musim uznat, že Hama dělá kvalitní sluchátka. Vodotěsný .
Poslední pracovní výšplh do kopce dopadnul skvěle, za doprovodu přehrávače jsem si broukala ..work sux, I know... a nenapadlo skoro vůbec nového sněhu, tak jsem dorazila i suchá. V šatně jsem na sebe hodila oblečení, musela jsem uznat, že zmačkat ho do koule a razit do kopců nebyl moc dobrej nápad a vyrazila jsem k dílně. Ano, zabouchnuté dveře. Bouchám, bouchám, bouchám...Ještě, že nemám hodinky, to bych je asi musela rozdupat . Pak rezignuju a vydávám se do kuchyně sehnat nějakýho stálýho zaměstnance, co mi otevře. Samozřejmě, první na koho narážim je moje mistrová, přitom bych přísahala, že jsem z cukrárny slyšela šlehač .
No nic, ona mě ovšem posílá rovnou na snídani. Nelením a kráčím ke kuchyni, kde si beru talíř, dalamánek a máslo a začínám k tomu shánět nějakej ten salám. Nenápadně zabavuju šunku a na kráječi si z ní zhotovuju pět plátků. Pak přecházím do personální jídelny a hodlám to konzumovat. Namažu dalamánek, nahážu na něj šunku a zírám. Jsem si nevšimla, že ten kráječ je nastavenej na strašně silný plátky, takže až na tom pečivu jsem zjistila, že jsem si nakrájela šunku do vejšky 3,5 cm .
Pak se vracím zpět na dílnu. Tentokrát ovšem zklamu všechny, co se těšili na další výpis úrazů a zkaženejch věcí, dneškem jsem proplula bez úhony až do dokončení úklidu a pak už jsem byla vyslána do kuchyně. Přiznávám, nedalo mi to a při odchodu jsem směrem k cukrárně zalomila ruce ve známém gestu . Tam jsem opět obdržela krájení ovoce a jeho rovnání, což bylo skvěle uklidňující. Jen při vzpomínce na včerejšek, kdy jsem okrajovala šlupku z kiwi nožem a Láďa, ten zmíněný jak se mi děsně smál, ke mně tak přišel a tázal se mě, jestli nechci, aby mi zejtra přines brejle, že už je nenosí. No uznávám, byla jsem k tomu sehnutá natolik, že bych si tam mohla přikrájet nos, ale tak srandu si ze mě dělat nemusel .
Když jsem pak byla propuštěna, v šatně jsem vyprázdnila skříňku, oblečení naskládala do igelitky, do ruky jsem vzala osobní hodnocení a ostatní lejstra a pracovní boty a vydala jsem se ven. I když mi slunce začlo nepříjemně pražit do očí, ten úžasnej osvobozující pocit to prostě nepřekrylo . Pak jsem dorazila k cestě k chatě. nějakej dědula se na mě ještě zaculil a poznamenal že na ty boty, co mám v ruce, ještě není teplota a pak už jsem v blažené předtuše hodila na zem igelitku s oblečením, usadila se na ni a odstrčila jsem se. Řeknu vám, to byla nádhera. Tak skvěle to klouzalo dolů, v jedný ruce jsem mávala s pracovní obuví, v druhý jsem svírala osobní hodnocení a kolena jsem měla někde před obličejem. No to musel teda bejt pohled .
Když jsem ale dorazila na pokoj, bylo tam překvapivě prázno, ale i krapet zakouřeno. Po chvíli se z toho pořádně projevil můj už celodenní hedejk, takže jsem zapadla do postele a šla jsem spát. Probrala mě nejdřív Nikola. Bylo to ale docela úsměvné, zkoušela ty rampouchy, co mě pořád tak rozčilujou, shodim sušenkama. Když jsem pak kontrolovala stavy pohledem z okna tak jsem zjistila, že ač rampouchy stále visej, na svahu přímo proti oknu jsou ve sněhu zapíchaný Diska . Pak mě probrala až Ilona ve čtyři. Začla šíleně balit a pořád mě postrkovat, ať balim taky. Když jsem to teda udělala, odklidila na na luxování, o kterém mluvila, že ho udělá, donesla jsem jí lux, zapojila ho a pak jsem šla na večeři s tím, že pak utřu všude prach a nablejskám to. Ano, hned jak přišla na večeři tak mi sdělila, že už jí štvu, jak jim nepomáhám uklízet. Jo, jsem líná a vůbec, na kůl se mnou .
A teď, teď jdu na ubytovnu, kde už bude stejně asi prázdno, protože holky makaj. A asi budu muset prát i ponožky, protože v tom mém zuřivém balení jsem si všechny čistý zaházela někam dolů do krosny a lenost mi už nedovoluje se tam hrabat . A víte, co je nejdepresivnější? Že jsem si na ubytovně zapomněla pytel, takže budu muset celou cestu až k ubytovně JÍT .