Takové normální odpoledne

nebo ne?
Minulý čtvrtek (já vim, je to už dááávno, ale když už mám chvilku ), tedy po mém návratu z hor, jsem měla takové zvláštní odpoledne.
Započala jsem tím, že jsem se dala do opravy přehrávače. S incikovým postrčením jsem vymyslela, že bych mohla zkusit sklíčko nahradit kouskem obalu na cd, tak jsem se do toho pustila. No...výsledek? Málem jsem si ve snaze ulomit kus čepele řezacího nože vypíchla oko, protože to udělátko, čim se to láme, náhle ruplo a pak se mi ještě povedlo zlikvidovat pravítko. Respektive, tak si tak podle něj řezu do tý umělý hmoty, přitlačuju...hm, rovnou čáru už podle něj teda neudělám . Ale přehrávač je (téměř ) jako novej.

(malá poznámka v závorce: ten přehrávač nějak odmítá fungovat. Myslím, že s timhle už se na reklamaci nechytám ).
Pak jsem se vydala do města. Jelikož mi ještě těsně před tím psal Johny, dali jsme si sraz ve městě u McDonaldu. Když jsem s drobným (desetiminutovým ) zpožděním dorazila, čekal tam na mě ještě s kamarádem Kubou. Pak jsme se ale k mému překvapení vydali hledat o pár ulic dál umístěnou Policii. Na můj druhý pokus tázat se, proč to, mi byla konečně dána odpověď, Johny začal vykládat. "No víš, já jsem tuhle byl v Doláči, trochu sem pil a pak tam na mě přišli nějaký tři típci a dovolovali si, tak jsem je zmasil no a voni to byli policajti..." Koutky mi sice cukaly, ale otočila jsem se na Kubu a ptala jsem se, proč že tam jdem. Jeho suché "Jel na černo v busu ." mi situace dostatečně osvětlilo, takže poté, co jsme zmíněnou Policii našli a vysmáli jsme se dostatečně Johnymu , vyrazili jsme směr Tesco.
To bylo samo o sobě dost veselé, protože hned po vstupu na Masarykovo náměstí se na nás vrhli jakýsi čtyři típci, i přes nehoráznou kosu navlečení jen v kostýmech teletabísáků a s flaškama vodky v ruce jedné a letákama v ruce druhé nám začli nutit, ať jdeme do jakéhosi klubu. Už jen jejich zjevy trochu odrazovaly . V Tescu, kam jsme posléze dorazili, jsem potřebovala novou průkazovou fotku, takže jsem usedla na stoličku v kabince, třikrát jsem nahodila dementní výraz a společně s lehce nepříjemnou obsluhující slečnou jsem vybrala nejlepší fotku. Popravdě, mezi první, na které jsem se tvářila jako že mi všichni totálně můžou, druhou, na který jsem vypadala jak kdybych měla kůl v zádech a třetí, kde jsem se jakž takž tvářila jak člověk, byla ta třetí jasná volba . A zmíněný "skvost"?


Poté, co se chlapci dostatečně vytlemili mojí fotce (pche, žádnej skvost to sice není, ale...) jsme se vydali směr Hypernova. U autobusáku se ovšem gentlemani odpojili, Johny mi slíbil vrácení sešitu ekonomie (musel , ale teda stejně ho pořád nemám ) a já jsem sama samotinká pokračovala až do Hypernovy. K před pokladnami umístěnému Mr.Minitovi.
Potřebovala jsem totiž zašít boty. Tak jsem si jednu zula (přiznávám, mohlo mi dojít, že když prší, tak ty boty asi nedonesu suchý ) a po zoufalé snaze oklepat vodu jsem ji postavila na pult a čekala jsem, až zpoza sloupu vyleze opravář. Vylezl, vyslechl můj problém a zase zalezl. Když se mi povedlo vymotat tkaničku i z druhý boty, po jedný noze jsem musela obskákat celej jeho pult a dát mu i druhou. Rolničky cinkaly a sekuriťák zíral. Nechápu proč . Jak jsem tam tak pěkně stála na jedný noze ponožkou v louži, musela jsem se otázat, jak dlouho to bude trvat, že bych šla zatím pryč. Opravář na mě sice zíral a tázal se, jestli tam hodlám chodit bosá. To ovšem netušil, jak moc jsem vyčuraná, protože jsem z batohu vytáhla botasky (to se později ukázalo jako slabá chvilka, ale o tom až ke konci ). Když boty konečně obě zašil a já je dala do batohu, zase jsem je musela vyndat, protože z nich zapomněl vystříhat nitě a pak jsem se konečně vydala k pekárně za za pultem umístěnou Jogi.
Chvíli jsem ji z dálky pozorovala. Řeknu vám, to bylo fakt humorné. Její výraz posílal každýho dalšího zákazníka do horoucích pekel, sáčky se zbožím div lidem neházela na hlavy a koblihy a ostatní zboží padalo do sáčku zásadně z velké výšky . Když jsem přistoupila a pozdravila ji, v rámci rozveselení jsem jí slíbila výměnou za tři pěkný angličáky pohled na moji novou průkazovou fotku. Nechutně škodolibej člověk, souhlasila. Mám pocit, že jsem ty angličáky měla poprskaný . Pak ovšem začla skutečná sranda. Došly angličáky. Vzadu měla sice další vozejk, ale bylo to čerstvě vytažený z trouby, takže musela v rámci vlastního zdraví čekat, až vychladnou. A lidi byli neodbytný. Obzvlášť jeden člověk se s tím moc nesmířil. Přišel, zavětřil, otázal se, kdy budou angličáky. Janino lehce napružené "Za chvíli.", spojené s pohledem říkajícím zapomeň, že ti něco dám onoho člověka donutilo k "Pche!" a odchodu. Janička, hezky se culíce na jeho záda mezi zuby decentně procedila "Kretén.". Ještě, že už nemusím mít zákazníky Hypernovy za bohy a mohla jsem se mu začít tlemit . Pak ovšem angličáky vychladly a Jana se je jala házet do pultu. Nedalo mi to, stoupla jsem si do fronty a žádala jsem jeden milý úsměv. No nic, nedostala jsem , každopádně se žádostí o výměnu starejch angličáků za nový jsem uspěla už líp. Po nasypání starých zpět jsem si vybrala nové. Když jsem si pomocí "Tuhle slaninu chci, támhleto urvi, todle chci,..." dorovnala množství slaniny a sejra do poměru 1:1 s pečivem , začla jsem se nudit, protože Janička byla obsypána lačnejma supama. Pardon, zákazníkama . Tak jsem se vydala na průzkum přilehlého hračkářství. Hned první, co mě pohoršilo, byly Bárbíny za 40Kč, co měly odhalený prsa. Poté, co jsem s nima docupitala k Janě po pultu a zákazníci, co je zrovna obsluhovala, mi zkontrolovali oblečení kvůli přítomnosti něčeho, co by prokazovalo, že náležím Bohnicím , jsem Bárbíny vrátila a zkoumala jsem dál. Po chvíli se Janě po pultu plazil tak metrovej gumovej had. Prej malej. No nevim, Jana má divný představy o velikosti . Z další výpravy už jsem přinesla akorát sdělení, že jsem si vybrala krásnou plastovou brokovnici. Nechápu, proč si klepala na čelo .
Pak už jsem Janu ale opustila a vydala jsem se k nádraží. Bylo to zvláštní, ještě jsem si nezvykla, že se na mě ze všech stran nevalí sníh, ale déšť. Zvlášť moje rezervní botasky to dost pociťovaly. Když jsem dorazila k Mezinárodní pokladně a žádala jsem vystavení ZKarty, zírala na mě ta osoba jak na magora (po kolikáté za dnešek se to už děje? ). Po chvíli trapného mlčení prohlásila "Vy myslíte KartuZ, že?", což zas uvedlo v blbé zírání mě. Jak kdyby na tom záleželo .
Moje další kroky vedly k busu Šestce a na keramiku. Jelikož jsem tudíž mířila na Duklu, vzala jsem telefon a volala jsem Lence, jestli by náhodou nešla ven. "Tůůůt...tůůůt....tůůůt...Jé, vono se to přijme při otevření ....No tady Lucka, Lenka tady není...je někde venku." BOŽE MŮJ!! . No nic, vystoupila jsem a vydala jsem se směr Delta. Zatímco jsem šlapala kalužema a mrzla jsem, přemejšlela jsem, co probůh dělá Lenka v takovym počasí venku, když venku teď může chodit tak akorát totální blázen. Ehm, proč jsem byla na ulici úplně sama? .
Když jsem dorazila na keramiku, Liběna mě vítala, jak kdybych tam nebyla roky. Popravdě, i si tak připadám . Pobrala jsem věci a vydala jsem se směr trolejbus. Ten jel až za 15 minut, ale to mi tak nevadilo. Spíš mi vadil fakt, že začínalo přituhovat. A já, pěkně mokrý boty... Když jsem dorazila k druhé Janě domů a zazvonila jsem, ač to zřejmě nebylo moc slušné, opřela jsem se o plot a vylejvala jsem vodu z bot . Divim se, že nevypadávaly i kusy ledu . Co je však podstatnější, ta příšerná osoba zrovna na celý jarní prázdniny odjíždí lyžovat kamsi na hory.
Když už jsem u těch hor, tak se musim pochválit. Na příští praxi mám totiž už strategii :





Myslíte, že to vyjde?