Pardubický SG sraz

no mohla jsem tam chybět?
9:11, po extrémně rychlém desetiminutovém vypravení z domova (miluju sobotní jízdní řád a zaspávání ) s Incikem nastupujeme do osmičky směr vlakové nádraží. Po doražení na zmíněné místo zabíráme strategické místo u díry ODJEZD, s čekáním u příjezdu se už ani neobtěžuju . Á, pro jednou chválím ČD, přijeli včas. To už ovšem neplatí pro Lenku, kterou po opuštění nádraží náhle spatřuji na druhém konci ulice. Šla o tři minuty pozdějc, no jak si to může dovolit?? .
Pak jsme vyrazili směr Jogin domov, jelikož jsme měli zmíněnou osobu vyzvednout. Dorazili jsme, zvoním, z okna vylézá její otec. Padá mi čelist, sděluje mi, že není doma, šla někam do města. Po chvilce z mé strany opravdu nechápavého dohadování se ukazuje, že si ze mě dělá srandu a Jana doma skutečně je. No to jsou dneska lidi . Dobrá, poté, co Jana na chodbě trochu pořve na sestru a Jimi si vyblejskne jejich pejska, vracíme se opět na nádraží, kde se k nám asi po dvaceti minutách přidává Korchy a JackONeil11 (jestli je to špatně napsaný tak se omlouvám, to aby si prase pamatovalo jako to je )

(zleva nádraží, Korchy, Jack, Incik, já)
Čekáme a čekáme, dokonce to na nás v jedný chvíli zkouší místní bezdomovec, ovšem poté, co mu sděluju, že po mně peníze chce pokaždý, co tam jdu a já mu je fakt dávám, skoro se mi až omlouvá a pochvaluje mi kulich . 10:50, čekání přerušuje hlášení, že na tuším třetí nástupiště každou chvíli přijede Pendolino. Já, jakožto člověk, co o něm akorát tak slyšel nebo četl, burcuju výpravu, ať se jdeme podívat. To už ovšem hlásí, že přijíždí, takže podchodem k nástupišti běžíme. Ano, po dalších třech minutách čekání opravdu přijíždí . Člověk by nevěřil, dokonce pak i odjíždí .


Když se vracíme zpět k naší lavičce, doráží Petkuskaa a Mulligan a přicházejí dva policisté a začínají mezi kolem poklimbávajícími bezdomovci šťáru kvůli alkoholu. No na nádraží se fakt člověk nikdy nenudí .
11:20, přijíždí ECéčko. Ano, opět burcuju, tentokrát ovšem vyrážím jen s Jogi a vyhlížíme. Teda nic moc, vracíme se zpět, kde se k nám přidali další čtyři lidi. To je ale zvláštní, hned jak zmizim, tak k nám někdo přibyde. Asi odpuzuju už na dálku . Přichází dvanáctá hodina, honem opouštíme nádraží, abysme stihli přibližovací autobus ve 12:03. Nasedáme, momentální počet 16 osob. Po chvilkové cestě vystupujeme na Cihelně a Korchy neuváženě prohlašuje, ať se někdo ujme vedení. Ano, deru se s Jogi dopředu a vyrážíme na dobře známou cestu. Po chvíli nás ovšem Korchy strhává na polní cestu a tam s enám po chvíli se zbytkem výpravy začíná ztrácet z dohledu. Chápu, že je zřejmě velmi táhne kupředu airsoft, ale přecejen by nás nemuseli nechat umřít ve směsi bahna a sněhu . Poté, co projdeme jakousi vesničku, orientujíc se spíše podle intuice než skutečné cesty, narážíme trochu na problém. Náhle totiž tak úplně nevíme, kudy přesně jít. V dálce vyčnívající Kuňka to sice stanovuje více než jasně, ale i tak... Zastavujeme, čekáme na dvojici, co jde za námi a pak společně volíme cestu, co se nám zdá nejlepší. No, dobrá celkem je, po chvíli spatřujeme přední část výpravy, ovšem oni jsou na trochu jiné silnici a celé to obešli, zatímco my jsme to střihli kolem místního JZD a musíme se kus cesty vrátit, abysme se dostali na cestu, kde jsou oni. Ano, někdo mě opět neuváženě vpustil do čela výpravy , v rámci lenosti odmítám obcházet po silnici a razím vlastní cestu přes cíp v cestě překážejícího pole. Když se lehce zablácená doplazím na zmíněnou silnici a čekám na zbytek, sleduji, jak se s tím potýkají. Když dorazí i Jimi, trochu až naštvaně se ptá, jakto, že Lenka vůbec nemá zablácený svoje nový bílý tenisky. No, ona se mu zřejmě snaží udělat radost, protože vzápětí zapadává do bahna skoro po kotník . Pak už ale pokračujeme směrem k stále se blížící Kuňce.


Po dalších minutách konečně dorážíme k restauraci pod Kuňkou, kde se usazujeme na lavičky a čekáme na koncovou dvojici. Když dorazí i ti a já s (údajným) Wolfiim dostatečně projezdíme místní skluzavku,


vydáváme se na výše umístěné parkoviště a tam přemýšlíme, co dál. Airsoftuchtivé osoby nám totiž zmizely někde ve hvozdech a můžeme jen hádat, kde jsou. Po chvilce dohadování nakonec volám Petroitovi, kterej mi předává Korchyho a ten mi sděluje, že máme počkat na parkovišti. Jogi duchapřítomně vytahuje igelitku, usazuje se na ní a sleduje, jak podupáváme a čekáme. Když se mi po chvíli podaří vyžebrat druhou igelitku, sedám si vedle ní


a vzápětí se k nám přidává zbytek výpravy. Někteří zasedávají Jogi (viď, Jimi? ), jiní si sedají vedle a čekáme. Čekáme a čekáme, začíná se vytahovat jídlo. Čekáme, začínáme uvažovat o tom, že upečeme na parkovišti pobíhajícího psa . Moje teorie o tom, že z bagety vyndám šunku, nalákám na ni toho psa a s tou bagetou ho sníme se ujímá, v okolí není ovšem nic suchého, čím by se dalo topit. No ten Korchy jde jako na zavolanou .
Bohužel, nechce se nechat upálit , takže se s ním vydáváme k lesu, kde se od nás po chvíli odděluje a vrací se pro někoho na parkoviště s tím, ať jdeme pořád rovně. Zírám, nechápu, proč mi tohle neřek do telefonu a nechal nás věčnost čekat . Ale tak dobře, pokračujeme v cestě až k místu, kde cernaamodra a kdosi zvrchu pozorují airsoftující jedince. Po chvíli nás to ovšem přestane bavit, takže se všichni vydáváme o kousek výš, na vyhlídku pod Kuňkou. Tam nečekaně někteří zasedáváme. A někteří fotí vyhlídku.


Ovšem jsou i lepší činnosti. Vážení cestující, prosím pozor. Jídelní kupé je řazeno ve střední části hradby, klidně přistupte .


Jídlo ovšem nevydrží věčně, takže se po chvíli odděluje moje (já, Jogi, Lenka, Jimi, Incik) část výpravy a na můj popud se vydáváme zkoumat dvě "díry", co jsou u studny pod Kuňkou. Jimi stihne sotva třikrát zvěčnit cestu a už jsem tažena ven s tím, že tam zajdem někdy v létě s baterkou. Ach jo.


Pak ještě šplháme na zbytky hradeb vedle studny a pozorujeme okolí. U domů pod Kuňkou se zrovna pohybuje skupinka zřejmě našich airsofťáků. Natolik divně se pohybujou u těch domů, až zkušeně Jimi prohlašuje, že jdou znásilnit muže a zabít ženy a my se vydáváme zpět na kopeček, odkud budeme vidět na bitevní pole. Nedává mi to ovšem a ještě slejzám mezi stromy pro jakousi jehličnatou větev, abych byla trochu maskovaná (jak to tedy jen ve svítivě barevnym oblečení jde ). Když jsme se přesunuli nad bojiště, kde zrovna skončilo zřejmě jedno kolo, byli jsme nejdřív nepozorováni (to víte, to to dobrý maskování ), ovšem když jsme začli trochu konverzovat s jedinci dole, začli jsme po nich házet imaginární granáty a trochu hlavně Jacka popichovat, byli jsme spatřeni.


Co ovšem on udělal vzápětí, to jsme fakt zírali. Zahrozil nám totiž zbraní a začal se k nám drápat nahoru .


Sazmořejmě MY, hodní přátelé, jsme mu pomáhali. Jeho směrem lítaly nejen sněhové koule, chvojí a větvičky, ale dokonce i zřejmě pro lesní zvířátka v lese odložená mrkev . Ale nezdařilo se, nakonec se s lehkou cílovou pomocí vyšplhal až nahoru. Ještě, že jsem byla tak dobře maskovaná a nemohl mi nic udělat .


Pak jsem se v rámci nudy vydala na začátek cesty, na které jsme stáli, protože mě nehorázně lákal kopeček, co vedl od našich nohou až na bitevní bole. Když jsem postupně došla až do úrovně půlky toho kopečku, kde byl pařez, kterej by bránil ve sjezdu, žádala jsem nahoře stojící Jogi, aby mi půjčila igelitku, že to sjedu.


Jogi ovšem statečně vyrazila, že mi ji předá. Nějak to ovšem nevyšlo, smekla se a sjela po zadku až ke mně. Náš smích málem shodil Kuňku, ovšem pravé grády to nabralo až potom, protože jak jsem se jí smála, tak jsem se pustila pařezu, kterého jsem se předtím držela a když jsem si přešlápla, náhle jsem seděla na zadnici a řítila jsem se dolů . Když jsem vletěla na bitevní pole a spatřila jsem výrazy o kus dál stojících "mrtvých", začla jsem se strašně tlemit a zbytek mojí skupinky kdesi nahoře taky. To jsem ještě nevěděla, se jsem si rozervala kalhoty, teče mi krev z pravý ruky a servala jsem si nehet na malíčku . Hlavně ale, že jsem si všimla, že Korchy je podezřele blízko nějak zaneprázdněn střelbou, takže jsem padla obličejem k zemi a kryla jsem se .


Když jsem se konečně dostala na nohy a posčítala jsem ztráty, vydala jsem se na cestu zpět nahoru. Za mnou se sice asi dvakrát ozvalo, že jsem magor, lýzt tam tudy, ovšem neodradilo mě to a šplhala jsem. Skutečnej zápas člověka s přírodou. Jen lituju, že jsem byla zrovna zaneprázdněná, když Jogi kapitulovala a sjela to dobrovolně taktéž po zadnici . Poté, co to Jogi radši obešla a pochlubila se, jak má zabahněný kalhoty, jsme se vydali zpět k restauraci pod Kuňkou, kde jsme strategicky opět obsadili lavičky, já jsem opět klouzala a čekali jsme na bus do města (to víte, lenost ). Tentokrát jsem dokonce i vyzkoušela houpačku, ovšem tak nějak úplně jsem z ní pak nemohla vytáhnout zadnici . Zbytek vybavení hřiště taky prošel důkladnou kontrolou.


Když pak konečně dorazil bus, posadili jsme se a čekali jsme, až dojedeme do Pardubic. Telefon, Petroit. Že prej ztratily cernoumodrou, Bozana a jeste kohosi a jestli nejsou s náma . Nejsou, panáčku, nejsou. V Pardubicích jsme přestoupili na další bus a po úspěšném doražení až k nám domů se mi povedlo nejen shodit mokrý kalhoty, ale i nechat si sníst svačinu a pak už jsme se vydali směr Garáž.
Tam jsme nejdřív čekali na Jogi, až se vrátí z domova, kde si převlékala bahenní oděv . A pak...pak jsme čekali na nějakej ukazatel, kam máme jít . Dobře, po prokázání statečnosti přítomných jsem vrazila do prvních dveří, hospody, a ptala jsem se. Dobře, tak ty druhý. Dokonce i správný . Ovšem zasekli jsme se trochu na rozcestí. A co dál? Tak se volalo Korchymu. Úspěšně, máme zůstat, kde jsme. No my bysme i zůstali, ale...


naše současná lokace tak úplně nevyhovovala servírce, co nás z těch schodů vyrazila, že se nemůžemě povalovat na schodech, když tu jsou HOSTI!. Dobře, civilizovaně jsme se přesunuli ke zbytku na u zdi přistavené židle a čekali jsme. Vydrželi jsme tam deset minut. Pak nás totiž ta samá nevrlá servírka vyrazila, že jako co tam tim sledujeme . Abych byla konkrétní, vyrazila se zeptat, kde máme rezervaci, abysme jí neodháněli HOSTI, rozumíte . Ale abych dokončila myšlenku, konečně jsme se v cíli usadili a pak začal moc prima večer. Za dobu tohohle srazu jsem sice poznala jenom dva nový lidi, některý dokonce i dost hladový ,


každopádně myslím, že to byl dost fajn sraz. Ale příště jedině s brejlema a nějakou zbraní .

Použité fotky by Jimiho foťák a Lenčin mobil.