Deník horizontální pracovnice, díl XIII.

že by konec?
Večerejší večer byl nádhernej. Holky v práci, povalovala jsem se po pokoji, sledovala Óčko s pozvolna usínala. Pak se ovšem televize začla rozlaďovat, takže jsem lehce nedobrovolně vstala a jala jsem se ladit. Povedlo se to pěkně. Ve chvíli, kdy na obrazovku náhle ze šumu vyskočili System of a down, se ozvalo "A uvidíte toho ještě víc. LEPŠÍ ZŮŮSTÁÁNÓÓU!" . Ty Vyvolený se vetřou všude . Pak, když se mi někdy k desátý podařilo usnout nastalo něco nádherného. Sice se mi opět zdála totální blbost, ale to nevadí, začínám si zvykat (když už jsem u toho zvykání, na horách jsem si děsně zvykla na místní starou klávesnici, která navíc měla (alespoň pro mě ) prohozený Y a Z. Mám teď trochu problém se smajlíkama a přihlašováním kamkoliv. Asi musim změnit přihlašovací jméno na suyz ). Co už však nebylo tak pěkné byl ranní návrat děvčat z herny. Půl šesté, dveře se dramaticky rozrazily, slečny začly kouřit, pustily televizi a s tím, že už nejdou spát, že to nemá cenu, se usadily na postely podemnou a neustále se nahlas napomínaly, ať nespěj.
Dobrá, nějakým způsobem jsem vstala, částečně se oblíkla a pak jsem vyrazila na WC. Zvláštní, chodim tam celý dny a ještě se mi nepovedlo nabrat tu přepážku u schodů u WC. Teda nepočítám-li dnešek. Ještě, že mě nikdo neviděl, protože moje první, velmi inteligentní reakce, bylo "Co to tady sakra dělá? " . Ale tak dobrý, dobelhala jsem se na pokoj, dooblíkla se, donadupala věci do krosny a čekaly jsme na půl sedmou, až přijde správce převzít pokoj. Přišel, dokonce i lehnul k zemi a díval se, jestli je uklizeno pod postelema. Zvláštní, když jsem se tam večer plazila a ramínkem vybírala Iloniny hromady papírovejch kapesníků a pak jsem tam luxovala, bylo mi sděleno, že jsem nemusela. I když teda musim uznat, že správce dost zíral, když mu bylo řečemo, že tam je i vyluxováno. To by asi vomdlel, kdybych přiznala, že jsem utírala prach i ze zářivky .
Pak se už ale vrhnul na kontrolu počtu povlečení. Spočítal a prohlásil "Jedno chybí, je jich jenom osum.". Jelikož jsme se ale bránily, počítal znova. Jeho následné "Jaktože jich je najednou deset?? " nás naštěstí zachránilo od placení ztracenejch prostěradel (ještě že se neplatilo za hodně zprasený, jsem si asi třetí den polila půlku postele džusem ) a vydaly jsme se směr Horizont. Jen co jsem ovšem nahodila krosnu, málem jsem lehla, takže následná cesta nebyla nic moc. Trochu nám ji ovšem vylepšil René, kterej náhle vyrazil ze svýho pokoje s Čertem a šel s náma. Když jsme dorazily, odevzdaly jsme všechno provozní a čekaly jsme. Když uběhlo patnáct minut a ona se nevracela, Nikola pronesla zásadní otázku "Ona vám řekla, že tady máte čekat?". Odpověď byla ovšem záporná, což nás vedlo trochu k zamyšlení, jestli tam nečekáme, až nám ujede bus . Ilona se ale obětovala, zaběhla se zeptat nahoru, načež se vrátila s tím, že tam fakt čekáme na prdlajs, takže jsme opět nahodily zavazadla a začly jsme kráčet dolů k autobusáku.
Cesta ovšem byla docela zajímavá, protože s nákladem to mnohem víc klouzalo. Šla jsem poslední, holky přede mnou a blížil se nejprudší kus cesty. Moje částečně škodolibá myšlenka, že se teď rozsekám a vezmu je s sebou obě se ehm, naštěstí nevyplnila, takže jsme dorazily v pořádku dolů a čekaly jsme na bus. Když se náhle objevil dálkáč do Krumlova, vyrazila jsem se tázat, jestli jede na Pardubice. Ty děti, co jely do školy do Trutnova a co jsem kvůli tomu předběhla, mě málem ukamenovaly, ale nedá se nic dělat . Nalodily jsme se a po dvou hoďkách jsme se ocitly na autobusáku v Pce. Tam mi s mojí těžkou batožinou pomohla Janička, která mi vzala, ke všemu nedobrovolně, láhev z pitím (nekomentuju, ne, ne, ne ) a vydaly jsme se do školy. Hádejte, kolik lidí mě rádo vidělo.... Moc jich nebylo, ale evidentně mě rád viděl Dejf z prváku, tak jsem spokojená . Co mě však rozesmálo nejvíc, byl Ajs, kterej hned, jak mě viděl ve dveřích, prohlásil "Tak šup, Zuzko, převlíkni se, jdeš dělat dort pro paní K. a musí to bejt EŇO ŇUŇO!!." Pak mě ještě dostal s tím, že Michal začal chodit s Markétou a dávaj si dostaveníčka na záchodě. Mám pocit, že naše společné výlety tam skončily . Každopádně, jak mi sám Michal sdělil, údajně nádherně líbá. ASi léta praxe .
Pak už jsem se ale vydala domů a Joginka vyrazila do Hypernovy na odpolední (haha ). Já jsem se nalodila do osmičky a jela jsem domů. Řeknu vám, to bylo zvláštní. Autobus sebou tak tiše házel, z mýho oblíbenýho (ne že bych tam někdy byla, ale prostě se mi líbil ) fotolabu na Náměstí republiky udělali nějakej obchod s hadrama a celkově to tu pro mě vypadalo nějak nově. Když jsem vystoupila z budu, chvíli jsem šla a pak jsem si, kromě ledu důmyslně skrytýho pod sněhem všimla toho nezvyklýho ticha a šáhla jsem do kapsy u bundy. Padající čelist mi málem ten přehrávač vyrazila z ruky, protože jsem BRATROVU mně pouze ZAPŮJČENÝMU přehrávači někde mezi našim autobusákem a naší ulicí rozflákala sklíčko nad displejem.
Když jsem s mírně černou náladou dorazila domů, při odemykání dveří mi to nedalo a otočila jsem se do lehce zimní ulice. Co mě však trochu zarazilo byl sousedovic pes, co stál tři metry za mnou a lehce tupým pohledem na mě zíral. Moje okamžité "Co na mě čumííííš??" ten pes trochu nepobral (asi jsem to moc protahovala ), ovšem "Padej domů a po cestě sprav ten děravej plot !" už asi pochopil, protože se poslušně otočil a odešel. A doma? Kytky mi povětšinou pod otcovou péčí pochcípaly (zvláštní, když se vrátil z práce, tak za mnou přišel a chtěl pochválit, jak dobře se staral o kytky ), kočka je nevrlá, protože se jí moc nevěnovali, počítač po celou dobu mojí nepřítomnosti neběžel a všechno je zoufale zaprášený (né, že by to nebylo normální, ale tak třeba klávesnice bejvá čistá ).

A abych svůj pobyt tam shrnula, musím říct asi toto. Všechno se tam dá přežít, POKUD je člověk dostatečně obrněnej, klidnej, vyrovnanej a smířenej. Prosím, aby mě nikdo následující týden v Bohnicíh nerušil .
Deník horizontální pracovnice tedy pohřbívám, ovšem nebudu ho zahrabávat moc hluboko, abych neměla moc práce, až ho budu ke konci března zase vyhrabávat .