Mise Červený Kostelec,part I.

člověk v autě,vlaku a parku s dortovou krabicí v botách
10.6.2005, pátek
7:00 Právě jsem byla velmi nehezkým způsobem vytržena ze sladkého a troufám si říct,že zaslouženého spánku (ne,vůbec jsem do jedný v noci nedělala dort ).Doufám,že dál se bude dařit líp,protože moje první věc po vylezení z postele bylo šlápnutí do kočičí misky s vodou
[7:32] Moje obuv se ukázala pro turistiku značně nevyhovující.To se pozná tak,že boty člověka totálně tlačej už po přejdutí šesti metrů.Jakožto mistr improvizace jsem se chopila prvního,co jsem našla a vyrobila jsem si krásné nové vložky do bot.Co na tom,že to byla zrovna dortová krabice .
[7:55] Právě jsem byla vykopat bratra,jakožto našeho osobního řidiče, z postele.Jediné,čeho se mi kromě nadávek dostalo,bylo sdělení,že je brzo. (to trochu připomíná,jak jsem budila spolužáka spícího na lavici: "Johny,vstávej!" "Za jak dlouho zvoní? " "Za čtvrt hodiny " "No tak NEVOTRAVUJ!! " )
[8:17] Už podupáváme před naším skvostným,bezdomovci oplývajícím,nádražím.Nálada přímo excelentní,proti mojí matince jsou sáňky v létě flegmatici.


[9:00] Čekáme na nástupišti.Lidem v právě přijíždějícím vlaku evidentně nápis Neotvírejte dveře,dokud vlak nezastaví! nic neříká. Asi snaha o přírodnější rozcuch.
[9:36] Do kupé k nám přistupuje matka se synem,tipuju ho tak na 17 let. Vypadá celkem nezajímavě,ale nejvíc mě k nespuštění pohledu z jeho osoby vede fakt,že vypadá,že se mi každou chvíli vyblije do klína.
[10:00] Vystoupili jsme v Jaroměři a snažíme se s Vojtou (to je zdravotně postiženej kluk pohybující se na kole,kterýho jsem dostala na starosti) najít bezbariérovej přístup na nádraží,aby nemusel sjíždět schody.Nádražák,kterého jsem se ptala,nás poslal objet nádraží. Podstata tohoto bezbariérového přístupu je v tom,že člověk objede nádraží a narazí na další schody.
[10:17] Kráčíme směr Josefov.Jsou tam sice jen stromy podél silnice,ale i tak je co fotit.


[10:39] Naše matinka nás s Vojtou vyslala směr lesní cesta s cílem dostat se nahoru a obejít při tom schody.Když jsme se tam vyškrábali,zavolala na nás zespoda,ať se vrátíme.Milé.
[10:45] Mírně,ale opravdu jen mírně žbrblající jsme se vráli dolů a přidali jsme se k jejich pauzování.Nejvíc mě dostal jeden chlapec,který se tam neustále vykecával s řízkem v ruce.Když ho moje maminka po deseti minutách upozornila,jeslti by mohl dojíst,abysme mohli pokračovat v cestě,pravil že "Ano,paní učitelko",pak řekl "a hele kluci,viděli jste..." a s klidem pokračoval v ovívání se chlebem . Tuto blogovinu jsem z důvodu délky musela rozdělit na několik částí. Next part coming soon